Britská rybářská loď vesele korzuje oceánem a síť v závěsu se mezitím plní rybami. „To bude výlov!“ mnou si námořníci ruce, když vtom těsně za jejich zádí profrčí islandské plavidlo a podmořskou kotvou jim lano se sítí přesekne.
Celodenní práce je tímto v tahu. Spory o vytyčení teritoriálních vod mezi Velkou Británií a Islandem se řeší až v Bílém domě!
Jako zápas Davida s Goliášem působí série několika střetnutí, která v 50. až 70. letech 20. století vypuknou mezi Velkou Británií a Islandem.
Britům se nelíbí, že si Islanďané, jejichž ekonomika je z velké části vázána právě na rybolov, za účelem vyšších zisků posunuli hranici svých výsostných vod dále od břehu.
Když vláda v Reykjavíku v roce 1952 pohne s hraniční čarou poprvé, Londýn na to zareaguje zákazem plavby islandských lodí do svých vod a současně jim zamezí kotvit v britských přístavech.
Když Londýn svůj bojkot o čtyři roky později zruší, Island před ním překvapivě stojí silnější než kdy předtím. Embargo na dovoz do Británie totiž paradoxně přinutilo místní podniky k inovaci a přeorientování se na jiné trhy, a to včetně USA a Sovětského svazu.
V bující studené válce se Island stává nepředvídatelným. Kam až je pro prosazení svých národních zájmů ochoten zajít?
Ochrana ryb, nebo zisk?
První tzv. tresčí válka začíná v září 1958, kdy Reykjavík rozšiřuje své výsostné vody ze 4 na 12 námořních mil (asi 22 kilometrů). „Cíle byly dvojího typu.
Za prvé bylo třeba bránit úplnému vyčerpání zásob ryb v moři a za druhé expanzí si Islanďané v této bohaté oblasti vytvořili monopol,“ vysvětluje současný islandský odborník Guðmundur Hálfdánarson.
Londýn odmítá tento krok uznat a do oblasti posílá válečné loďstvo, které má za úkol chránit britské rybáře, lovící v úrodných vodách kolem Islandu. Netrvá to proto dlouho, než začne docházet k prvním ostřejším střetům.
Rybářské lodě s plavidly pobřežní hlídky do sebe úmyslně najíždějí. Islanďané dokonce jednu britskou loď obsadí a zajmou její posádku.
První fáze konfliktu skončí v roce 1961 uznáním posunuté hranice výměnou za to, že v tomto pásmu budou moci britské lodě po tři roky lovit.
Jedna kuriózní oběť
V 60. letech si Island projde ekonomickou recesí, jejíž důsledky si rozhodne vykompenzovat dalším rozšířením svého námořního teritoria. V září 1972 vláda oznámí, že zóna jejích vod nově sahá do vzdálenosti 50 námořních mil (asi 93 kilometrů) od pobřeží.
Opakuje se scénář z první tresčí války, ovšem tentokrát se věc neobejde bez oběti. Při srážce plavidla islandské pobřežní hlídky s britskou fregatou tragicky umírá islandský strojník.
Zabije ho elektřina ze svářečky, která mu po nárazu spadla do vody v zaplavené komoře, kterou právě opravoval. Vlády obou zemí se o rok později dohodnou na rozparcelování sporného území…
Vítěz je jasný
Krize dostoupí vrcholu v roce 1975, a to když Island vyhlásí nový limit – 200 námořních mil (340 kilometrů). Británie opět protestuje vysláním lodí a čeká, že ji zbylé západní země podpoří.
Stane se ale opak, Islanďané totiž začnou vyhrožovat vystoupením z NATO a uzavřením americké základny v Keflavíku. Američané proto Britům „domluví“, aby ustoupili. Malý Island se tak stává faktickým vítězem tresčích válek. Během nich zvětšil své pobřežní vody padesátinásobně!
*** Největší zkouška Železné lady ***
* S ekonomikou to jde v Argentině od desíti k pěti. Tamní diktátor Leopoldo Galtieri (1926–2003) se proto rozhodne vylepšit si obraz anektováním nedalekých Falklandských ostrovů.
* Ty ale patří Velké Británii a premiérka Margaret Thatcherová (1925–2013) se jich nehodlá vzdát. V dubnu 1982 k ostrovům posílá 93 válečných lodí a asi 15 000 vojáků.
* Takovou reakci Argentina nečekala. Během 74 dnů trvající války o Falklandy přijde o život asi 1000 lidí a Britové ztratí i první bitevník od konce druhé světové války. Celkově mají ale navrch.
* V polovině června britská pěchota vstupuje do hlavního města Falkland, kde již vlají bílé vlajky. Galtieriho vojenský režim se do pár dní zhroutí i na domácí půdě.
