Jan Karski vidí nacistické hrůzy páchané na Židech přímo na vlastní oči, když se dobrovolně vydá do varšavského ghetta a potom do tábora ve východopolské Izbici. Na to, co tam zažije, už bohužel nikdy nezapomene.
V roce 1939, když do Polska vpadnou nacisté, má 25letý Jan Kozielewski (1914–2000) slušně rozjetou kariéru. Po vystudování práv a diplomacie na univerzitě ve Lvově se dostal do diplomatického sboru a působil v Londýně nebo Ženevě.
Když se pak těsně před německou okupací dostal k polské armádě, možná už tušil, že se schyluje k válce… Netrvá dlouho a padne do sovětského zajetí. „Tady nemůžu zůstat,“ rozhodne se pevně a pokouší se z internačního tábora uprchnout. Úspěšně!
S největší pravděpodobností si tím zachrání život, protože většina jeho spoluvězňů je později popravena během masakru v Katyňském lese.
Pokus o sebevraždu
Pod pseudonymem Jan Karski proniká do polského odboje a plní několik důležitých misí. „Máme ho!“ raduje se ovšem gestapo v roce 1940, když je ve slovenském Prešově zatčen. Výslechy jsou kruté a Jan je podroben brutálnímu mučení.
„Co když někoho prozradím,“ strachuje se. Rozhodně nehodlá něco vědomě vyzradit, nicméně v bolestivé agónii se může stát mnohé. Raději se pokusí o sebevraždu. Naštěstí se dostává do nemocnice, odkud za pomoci odboje opět utíká.
Důležitá mise
V létě 1942 je nacistická vražedná mašinérie v plném proudu. Vlaky plné Židů odjíždějí do míst, odkud se už většina z nich nikdy nevrátí. To platí i pro obyvatele varšavského ghetta, kam právě Jan Karski přichází.
Židovský advokát Leon Feiner (1885–1945) a předák ghetta Adolf Berman (1907–1978) ho žádají, aby zpravil Spojence o tom, co se s Židy v Polsku děje.
Karski jako návštěvník ghetta prochází kolem na kost vyhublých dětí, zoufalých rodičů, kteří svým potomkům nemají co dát k jídlu, i mrtvých. Situace je opravdu žalostná.
Smrt na ulici
„Co se děje?“ rozhlíží se kolem, když se dav zbídačených lidí náhle dává do zmateného pohybu. Jeho zkušený doprovod ho nasměruje k jednomu z domů. „Otevřete dveře!“ polohlasně přikáže, a jakmile se vchod skutečně otevře, urychleně se schovají.
Místo vysvětlování se Karski může dívat z okna. Kolem prochází dvojice chlapců v uniformách Hitlerjugend. Každý, kdo je na ulici, před nimi v panice utíká. Mladíci si o něčem povídají, až jeden z nich vytáhne zbraň a vystřelí.
Kdesi se vysype sklo a rozezní hrůzu nahánějící křik. Střelec za to od svého druha sklidí pochvalu a jdou dál, jako by se vůbec nic nestalo.
I při druhé návštěvě ghetta Jana opět obklopí děsivá realita. Lidé žebrají o kousek jídla, podvyživení a nemocní na něj upínají pohasínající pohledy, mnozí umírají přímo na ulici.
V přestrojení za šílenstvím
O pár měsíců později se stává svědkem dalších hrůz. Leon Feiner a Adolf Berman mu zajišťují vstup do transportního ghetta v Izbici.
„Tady se převlékneš,“ dostane na domluveném místě, v obchodě s potravinami, uniformu estonského strážného, kterou si vezme místo svého oblečení. Uniforma je stejná, jakou má voják, jenž ho doprovází.
Čím blíže jsou k táboru, tím víc sílí zápach, ve kterém se spojuje špína a smrt. U brány stojí němečtí poddůstojníci, ale nerušeně si povídají, aniž by přicházející zastavili. Staří, děti i dospělí vězni tam jsou v příšerném stavu.
Nazí nebo oblečeni ve špinavých hadrech, hladoví, tělesně i psychicky vyčerpaní, vyděšení, a řada z nich dokonce v zajetí šílenství. Na první pohled je jasné, že do nízkých budov, jichž na prostoru není mnoho, se všichni nemohou vejít. Noci tak tisíce nebožáků musejí trávit venku, v chladu a na dešti.
Vlak mířící nikam
„Hlavně se vyhýbejte Estoncům a nezapomeňte, že se neznáme,“ řekne mu doprovod, než zmizí a Jan zůstane na chvíli sám. Ponechán svému osudu sleduje nástup vězňů v Izbici do vlaku.
Dozorci při něm jako pominutí řvou a střílejí přímo do davu a ty, co přežijí, donutí po 120 až 130 nastoupit do nákladních vagonů. Jakmile v nich už není ani kousek místa, lidé šplhají jeden po druhém.
Když se vrata vagónů zavřou, jsou uvnitř mrtví a těžce zranění. Kromě toho vápno vysypané na podlaze reaguje s lidskými těly a vyžírá jim hluboké rány. Jan ví, že vlak nemá žádný cíl.
Vyjede kamsi na planinu a bude tam několik dnů, aby si nacisté byli jistí, že nikdo nezůstal naživu. Silnější židovští vězni pak budou muset vlak vyčistit.
Zapovězený návrat
Karski se o tom, co viděl, snaží skutečně podat zprávu na místech, která by mohla situaci změnit.
Setká se například s britským ministrem zahraničí Anthonym Edenem (1897–1977) a americkým prezidentem Franklinem Delanem Rooseveltem (1882–1945), jenž později zřídí Radu pro válečné uprchlíky. Masové vraždění nevinných však nikdo nezastaví.
Byť chce, Jan už do Polska nemůže, protože nacisté na něj mají spadeno. Zůstává v USA a píše knihu Příběh tajného státu o tom, čeho byl svědkem. Stane se bestsellerem a je přeložena do řady jazyků.
Když druhá světová válka skončí, Polsko je pro změnu pod komunistickou nadvládou, která se staví proti polskému odboji, ani tentokrát se proto do rodné země Karski nevrátí. Stává se učitelem na univerzitě v Georgetownu, kde působí 40 let. Umírá v roce 2000 na onemocnění srdce a ledvin.
