„Postarejte se o něj!“ křikne lodní důstojník na mladou stevardku a do náručí jí vloží dítě. Žena je oběma rukama obejme a v záchranném člunu začnou klesat. Titanic se v tu dobu už nebezpečně naklání na příď.

Píše se 15. duben 1912 a údajně nepotopitelný parník jde po nárazu do ledovce ke dnu. Z více než 2000 lidí na palubě toho dne zahynou dvě třetiny. Mezi zachráněnými je ale i „Nepotopitelná Violet“.

„Je mi líto. Připravte se na nejhorší,“ oznámí lékař matce a ta propukne v usedavý pláč. Malá Violet Jessopová (1887–1971) má však tuhý kořínek a navzdory mínění doktora se z tuberkulózy vykřeše.

Po otcově smrti se s matkou a sourozenci z rodné Argentiny přestěhuje do Anglie, kde se v 21 letech stane stevardkou. Nejdříve pracuje u společnosti Royal Mail Line a poté přestoupí k White Star Line. Právě na jejích palubách uteče hned třikrát hrobníkovi z lopaty.

Zatím bez obětí

Díky svým schopnostem i půvabu je Violet poslána v té době na největší civilní plavidlo světa, zaoceánský parník RMS Olympic. Během plavby z anglického Southamptonu se ale loď dne 20. září 1911 srazí s válečným křižníkem Hawke.

Při střetu se naštěstí zaplavily jen dvě vodotěsné komory parníku a ten se tak dokáže sám dopravit zpět do přístavu.

Nehoda se sice obejde bez obětí na životech, ale i tak je Violet po nepříjemné zkušenosti ráda, že se záhy dostává na palubu lodi, o níž se tvrdí, že je nepotopitelná. V dubnu 1912 vyplouvá přes oceán směrem do New Yorku. Na zádi této chlouby všech moří se skví nápis „Titanic“.

Jen ženy a děti

Hudba hraje, lidé tancují a na stůl se ve velkém nosí ty nejvybranější pochoutky. Málokdo tuší, že Titanic si právě o ledovec roztrhl trup a do šesti předních záplavových komor se proudem valí ledová voda.

Nějakou dobu to trvá, než si posádka uvědomí úplnou šíři škod. Až po hodině začnou pasažéři opouštět loď v záchranných člunech. Violet je pověřena, aby pro neanglicky hovořící pasažéry názorně ilustrovala, jak se mají evakuovat.

„Po nějaké době mi lodní důstojník nařídil, abych se posadila do člunu číslo 16, a ukázala tak jedné ženě, že je naprosto bezpečný. Když pak člun začal klesat, důstojník mi položil na klín dítě,“ píše v memoárech Jessopová.

Mnozí by se po tak drastické zkušenosti zařekli, že již nikdy nevstoupí na loď, ne tak Violet…

Boj s lodním šroubem

Brzy nato totiž vypukne první světová válka a Jessopová se jakožto sestra Červeného kříže dostane na palubu parníku HMHS Britannic, jenž funguje coby plovoucí lazaret.

V listopadu 1916 však loď najede nedaleko řeckých ostrovů na námořní minu a do hodiny je pod hladinou! Asi z tisícovky lidí na palubě jich zemře „pouhých“ 30. Jednou z obětí mohla snadno být i Jessopová, jejíž záchranný člun začal vtahovat lodní šroub.

Zachránila se díky rychlému skoku do vody, během nějž se však praštila o lodní kýl do hlavy a utrpěla zlomeninu lebky. „Slečna nepotopitelná“, jak se začne Jessopové přezdívat, nehodu se štěstím přežije i tentokrát.

Do důchodu odejde až po druhé světové válce. Usadí se v anglické vísce Great Ashfield, kde ve věku 83 umírá na selhání srdce.

*** Nositele smůly poslali do důchodu ***

* Zní to neuvěřitelně, ale Violet Jessopová není jediným člověkem, který přežil náraz Olympicu do jiného plavidla a potopení Titanicu a Britannicu.

* Druhým takovým je Arthur John Priest (1887–1937), který na lodích sloužil coby topič. Kromě toho za život pracuje ještě na dvou dalších lodích, které se potopí.

* Tato nešťastná statistika je tak patrně hlavním důvodem jeho předčasného odchodu do důchodu…Jednou si prý posteskl, že kvůli těmto neštěstím s ním již nikdo nechtěl plout, neboť všichni měli dojem, že nosí smůlu…(Priest dožije v anglickém Southamptonu a umírá v roce 1937 na zápal plic.)