Mostní konstrukce se divoce vlní jako utržený list papíru ve větru. Lidé zanechávají auta napospas živlům a prchají ve snaze zachránit si holý život. Jeden z nejpyšnějších mostů světa za pár minut zmizí pod vodní hladinou.

Most přes Tacomskou úžinu nedaleko amerického Seattlu má být zázrakem moderního stavitelství.

„Bude to třetí nejdelší visutý most světa,“ slibuje konstruktér Leon Solomon Moisseiff (1872–1943), který svými nápady již inspiroval obdivovaný projekt mostu Golden Gate v San Francisku. Zadání je ale pro něj příliš konvenční.

Požadované příhradové vazníky nahrazuje modernějšími a podstatně subtilnějšími deskovými nosníky. „Most tak bude elegantnější, štíhlejší a především levnější,“ radují se investoři.

Most Tacoma Narrows za 6 000 000 dolarů má být dlouhý 1800 metrů a bude mít pouhé dva jízdní pruhy. Celková šířka mostu tak dosahuje jen 12 metrů. To se zanedlouho ukáže jako zásadní problém.

Úzká mostní deska, vyplněná pouze tenkými nosníky, nebude dost pevná, aby odolala větrům nad vodní hladinou…

Pozdě na záchranu

Už krátce poté, co se 27. září 1938 začne stavět, se objevují první potíže. Mostovka se za větru tak kývá, že dělníci začínají mostu přezdívat Cválající Gertruda podle populární kreslené filmové dinosauřice Gertie.

Oscilace se pozvaní experti snaží řešit v aerodynamickém tunelu. Pomoci podle nich mají vázací lana, ukotvená k betonovým blokům na břehu, přídavné vzpěry a hydraulické nárazníky.

„Ještě vyvrtat otvory do bočních nosníků, aby jimi mohl proudit vzduch,“ navrhují. Provést změny na téměř dokončeném mostě už ale nikdo nestačí. Gertruda je slavnostně otevřena 1. července 1940 za nadšení všech řidičů.

Po čtyřech měsících, 7. listopadu 1940, ti méně šťastní budou při tom, když most odolat silným nárazům větru už nezvládne.

Jen jediná oběť

Dochované filmové záběry dokumentují silné rozhoupání mostní konstrukce s výkyvem až devíti metrů. Kolem tři čtvrtě na deset dopoledne už z mostu raději všichni zmizí, zůstávají jen dvě poslední auta. „Slyšel jsem kolem sebe praskat beton.

Vydal jsem se zpátky k autu, abych vzal našeho psa Tubbyho, ale odhodilo mě to,“ líčí svůj útěk Leonard Coatsworth, redaktor listu Tacoma News Tribune. „Plazil jsem se po čtyřech, lapal jsem po dechu, odřená kolena mi krvácela,“ pokračuje.

Nakonec je svědkem toho, jak jeho auto a vzápětí i celý most mizí v hlubinách. Pes jménem Tubby se stane jedinou obětí tragédie.

Cena za pokrok

Zanedlouho se dává do práce vyšetřovací komise. „Došlo k dosud nevídanému kroucení způsobenému větrem o rychlosti 64 km/h,“ zjišťuje.

Zkoumání meteorologických záznamů prozrazuje, že 7. listopadu 1940 zasáhla tuto část Spojených států výjimečná oblast nízkého tlaku, která o čtyři dny později způsobila značné škody například v Chicagu.

„Každá konstrukce, přinášející nová a neprozkoumaná řešení, s sebou přináší nové problémy.

Pokud dojde k chybám nebo selháním, musíme je přijmout jako cenu za lidský pokrok,“ prohlašuje ve finále jeden ze členů komise, projektant Othmar Ammann (1879–1965).