„Ta jeho neodbytnost je směšná. Nelidsky mne nudí, “ stěžuje si Anna Lauermannová deníku na svého ctitele. Odmítá ho, ale přitom stačí, aby jenom na týden zmizel z Prahy a nedal vědět kam, a už má o něj strach.

„Myslím, že by bylo lépe, kdybyste ke mně nechodil… Máte ještě čas se oženit, máte čas najít svoje štěstí,“ říká spisovatelka Anna Lauermannová-Mikšová (1852‒1932) svému příteli, prvnímu řediteli Národního divadla Františku Adolfu Šubertovi (1849‒1915), když ji 24. ledna 1889 navštěvuje v jejím domě na rohu dnešního pražského Jungmannova náměstí.

Předtím jí psal dlouhé dopisy s vyznáním lásky. „V první chvíli bych snad zapomněl, pak by přišlo znovu staré zoufalství, je to jakási tajemná moc, kterou nade mnou máte… Ale vy mi nevěříte,“ naléhá zhrzený Šubert, aby k ní mohl přijít znovu. „Já vám věřím, ale nemohu také jinak,“ trvá Lauermannová na svém odmítnutí.

Síla odmítnutí

I když si Šubert myšlenky na neopětovanou lásku zakazuje, stejně mu nejdou z hlavy. „Dovedu se na chvíli přemoct, dovedl bych se i vrhnout na něco, ale po prvním záchvatu to přejde, je tu zase stará vášeň.

Je to moc, nad níž nejsem s to vládnout,“ zdůvodňuje své osudové lásce, proč se od ní nedokáže odpoutat. „A víte, v čem ta moc vězí? V tom, že já vás nechci,“ uhodí Anna hřebíček na hlavičku. Odmítnutý milovník připouští, že je to tak.

„Proč jste vlastně do mne zamilován?“ ptá se ho dáma. Jsou přece stovky žen jako ona! „Když vás slyším mluvit třeba nejobyčejnější věci, působí na mne už váš hlas…,“ chrlí ze sebe Šubert. Lauermannová po jeho vodopádu vyznání zůstane stát jako solný sloup.

Neví, co odpovědět. „Měla jsem mu říci: Mám radši jiného, ale nebyla jsem schopna,“ má jasno později.

Trpká zkušenost

„Bezpochyby se jí líbil, uznávala jeho všestranné, zejména organizační schopnosti, a přesto ho odbyla, když se o ni ucházel, trpká zkušenost s Lauermannem byla ještě příliš živá,“ píše k milostnému vzplanutí ředitele Národního divadla historik Robert Sak (1933‒2014).

Annino manželství s Josefem Lauermannem (1844‒1907), vnukem jazykovědce Josefa Jungmanna (1773‒1847), totiž dopadlo špatně. Už krátce po svatbě se její choť začal chovat jako agresivní psychopat.

Trápení žena vydržela osm let, potom od manžela i s dcerou Olgou utekla a roku 1888 si prosadila rozvod, věc tehdy nevídanou. Není divu, že se znovu pod čepec nehrne…

Zvítězí soucit

Zklamaný Šubert zůstává sám, i když by jistě mohl získat srdce nějaké měšťanské dcery. Svoji energii místo toho využije v Národním divadle, které vede dlouhých 17 let (1883‒1900). Styky se svojí „femme fatale“ navzdory odmítnutí nikdy nepřeruší.

Panuje mezi nimi ale téměř hmatatelné napětí. Na Vánoce roku 1897 mu Lauermannová, která v Praze vede proslulý literární salon, řekne, že to, co se mezi nimi kdysi odehrálo, už je pryč. „A jaké máte nyní záměry ‒ co chcete konat?“ ptá se jí František.

Annu tím zaskočí. Pokusí se jí znovu vyznat lásku? „Nechci dělat nic a žádné záměry nemám,“ uzemní ho pro jistotu. Šubert je ten večer nezvykle sdílný, a než odejde, postěžuje si Anně na svoji srdeční vadu. Uvede ji do rozpaků.

„Ten muž ji něčím přitahoval a jiným odpuzoval, teď u ní prvně převážil soucit,“ uvádí Sak. Anně na něm ale záleží víc, než si je sama ochotna připustit, a to až do jeho smrti v září roku 1915.

Samotářský bručoun

* Spousta lidí láskou zlomeného Šuberta vnímá jako samotářského bručouna, který moc sympatií nevzbuzuje. „Obličej bledý, oči pichlavé, celý výraz ostrý, nijak ne příjemný…

…A takové bylo i jeho chování…Věděl, že nic neví a nezná, ale právě proto se choval strašně přísně, až přepjatě vážně, aby to zakryl a nepustil k sobě vůbec nikoho,“ kritizuje ho komunistický historik Zdeněk Nejedlý (1878‒1962).

Vytýká mu také to, že v Národním divadle prý inscenoval opery hudebního skladatele Bedřicha Smetany (1824‒1884) špatně.