Ničitel králů. Ochránce země. Dobyvatel čtyř moří. Takovými jmény označují Indové císaře Samudraguptu, jednoho z největších vládců ve své historii, geniálního vojenského stratéga a současně obdivovaného mecenáše umění.

Zakladatel Guptovské říše Čandragupta I. (vládl v letech 320–335) má několik synů, a tak když se jeho život chýlí ke konci, začíná se spekulovat, kdo z nich zaujme jeho místo.

On sám dává přednost Samudraguptovi (†375), zdaleka ne nejstaršímu, ale v jeho očích nejschopnějšímu. „Zvolil ho pro jeho oddanost, spravedlivost a statečnost,“ praví nápis vytesaný do kamene ve starobylém městě Eran.

„Je to nejurozenější muž a stane se ochráncem země,“ prohlašuje Čandragupta. Jeho slova zaznamenává básník Harisena, který se později stane významnou postavou Samudraguptova dvora.

Co bitva, to zranění

Ani jednoznačné rozhodnutí otce o nástupnictví ale po Čandraguptově smrti nezaručuje snadnou cestu k trůnu. Samudraguptovi bratři se svých nároků nehodlají vzdát, a tak dojde k četným bojům.

Samudragupta už v tuto chvíli ukazuje své válečnické schopnosti, které v budoucnosti ještě rozvine. „Hodlám rozšířit hranice říše,“ prohlašuje po rodinné válce a zakrátko se vydává na první „zahraniční“ tažení.

Míří především na sever ze své základny poblíž dnešního Dillí, zanedlouho poráží několik vládců menších království. Pak se stejným úspěchem podniká tažení na jih. Přezdívku „Ničitel králů“ vyslovují jeho odpůrci s respektem.

Podle dobových záznamů dokáže zabít či vyhnat z jejich zemí devět panovníků, dalších 12 si podmaní a jejich území připojí ke Guptovské říši. Na vrcholu své moci ovládá celé údolí řeky Gangy a podřizují se mu i vládci ve východním Bengálsku, Nepálu či Paňdžábu.

Není divu, že jeden z největších znalců indických dějin, irský historik Vincent Arthur Smith (1843–1920), ho označuje za „indického Napoleona“.

„Svedl sto bitev a utrpěl sto zranění, která se stala důkazem jeho slávy,“ opěvuje císaře básník Harisena.

Zahanbuje nebe

Samudragupta je nelítostný válečník, ale současně zbožný muž. Je oddaný hinduistickému bohu Višnovi, překvapivě se však proslaví náboženskou tolerancí.

Obnovuje starodávný obřad obětování koně, zvaný ašvamédha, kterým staří králové v Indii oslavovali svou nadřazenost. Speciálně vybraný hřebec je na oběť rok připravován a tvoří symbol vládcovy moci.

Pokud posvátný kůň vstoupí do cizí země, je povinností tamního panovníka buď se podřídit jeho majiteli, nebo svést boj na život a na smrt. Po celoročním cestování je nakonec hřebec slavnostně obětován.

Během obřadu Samudragupta rozdává vysoké částky potřebným a na památku vydává originální zlatou minci, na níž je vyobrazen při hře na harfu. Sám je ostatně považován za umělce, říká se mu rovněž „Král básníků“.

„Svou hudbou zahanbuje i nebeské hudebníky,“ vypráví se o něm také.

Další ražené mince ovšem nezapomínají na jeho dobyvatelskou povahu a zobrazují ho s lukem, bojovou sekyrou nebo ve vítězném souboji s tygrem. „Nepřemožený přemožitel neporažených králů,“ tituluje ho nápis na jedné z nich.