Korejské císařství si užívá samostatné existence na přelomu 19. a 20. století jen 13 let, než smutně skončí pod japonskou nadvládou. Ještě pohnutější osud ale čeká na Tŏkhje, poslední korejskou princeznu.

Císař Kodžong (1852–1919) má sice manželku Myeongseong (1851–1895), ta je ale zavražděna japonskými agenty, a tak když přichází na svět princezna Tŏkhje (1912–1989), je její matkou panovníkova konkubína Jang Čun-gi (1882–1929).

Té panovník uděluje královský titul, ale její dcera se už od narození musí potýkat s odsudky. Projevuje se to i v takových maličkostech, jakou je oslovování.

Zatímco dcerám královen se říká gongju, dcera konkubíny se musí spokojit s nižším titulem ongju. Dlouho ani nemá žádné jméno, jako by pro svět ani neexistovala. Říká se jí pouze Agi neboli dítě.

Císaři se podaří prosadit zapsání jména Tŏkhje do oficiálního rodokmenu až po pěti letech.

Intriky u dvora

Kodžong už má z manželství s Myeongseong několik dětí, ale Tŏkhje pro něj znamená vše. Nechává pro ni v roce 1916 vystavět speciální palác, který funguje jako školka pro ni a děti z nejvyšších šlechtických kruhů.

Od počátku si císař dobře uvědomuje, že musí svou dceru chránit před intrikami japonských okupantů. Neuspěje. Domluvený sňatek dívky s dvorním komorníkem je po japonském nátlaku zrušen a císař nedlouho poté umírá.

To je tiché a křehké Tŏkhje teprve sedm let a čeká ji základní škola. Ve studiích pak sice může pokračovat v Japonsku, ale noví vládci nad Koreou jí život nepřestávají znepříjemňovat.

Čas na vdávání

Povolení navštívit rodnou zemi dostává Tŏkhje od Japonců až v roce 1929, po smrti své matky. I smuteční obřad je však pro Japonce příležitostí, jak princeznu ponížit. Pohřbu se nesmí účastnit v tradičním slavnostním oděvu.

Současně se u ní začíná rozvíjet duševní nemoc, projevující se náměsíčností nebo zapomnětlivostí. Japonská císařovna Teimei (1884–1951) se osobně postará o to, aby se Tŏkhje provdala za japonského hraběte.

„Nyní jsem schopna sama jíst a souvisle mluvit, takže se mohu vdát,“ prohlašuje princezna. Ani sňatek a narození dcery Masae (1932–1956) ovšem pro ni neznamenají úlevu. Její zdravotní stav se zhoršuje a většinu času tráví v léčebných ústavech.

Trůn nechce

Do již samostatné Koreje (té Jižní) se princezna vrací po dlouhých 37 letech až roku 1962. Parlament dlouho otálí s povolením jejího návratu kvůli obavám, že by jako poslední žijící příslušník panovnické dynastie mohla chtít uplatňovat nárok na vládu.

Tŏkhje ale o trůn nemá zájem. Do milované vlasti přijíždí s pláčem, navzdory svému zdravotnímu stavu vystupuje jako pravá aristokratka a v zemi už zůstane až do své smrti.

Umírá v 76 letech a místo posledního odpočinku nachází ve městě Namjangdžu, nedaleko hrobu svého otce Kodžonga. „Celý život se snažila neztratit svou královskou identitu a svůj národ.

Vydržela represe a ponižování a zachovala si důstojnost poslední princezny,“ říká o Tŏkhje autorka knihy Poslední princezna, místní spisovatelka Bi-Young Kwon.