Římskoněmecký císař a český král Josef II. (*1741) se svíjí ve spalujících horečkách. Nastává jeho poslední hodinka. Z koutků úst mu vytékají pramínky krve, ale nadále z posledních sil, byť už bez zdravého vědomí, podepisuje dokumenty, které mu jeden za druhým podávají.

Boris Fjodorovič Godunov (1552–1605) se stává ruským carem. Fakticky však zemi vládl již za svého předchůdce, neduživého a mentálně zaostalého Fjodora I. (1557–1598), kterému byl švagrem a regentem zároveň. Godunov za své vlády získá část Sibiře i Kavkazu a posílí tak mezinárodní prestiž Ruska.

I když je KSČ ve 20. letech 20. století druhou nejsilnější parlamentní stranou v československé republice, ohrožuje ji vnitřní rozkol. Stará garda, pod vedením dosavadního předsedy a zakladatele strany Václava Šturce (1858–1939), se ocitá pod útokem křídla mladých bolševiků v čele s Klementem Gottwaldem (1896–1953). To prosazuje užší spolupráci se Sovětským svazem a Kominternou (mezinárodní komunistickou organizací). Pnutí ve straně vyřeší V. sjezd strany. Gottwald dosavadnímu vedení vyčítá pasivitu, oportunismus a lpění na sociálně demokratických tradicích. „Nejvyšším úkolem strany je vést boj proti buržoazii, proti finančnímu kapitálu, proti kapitalistickému státu, právě proto musí v první řadě potřít agenturu nepřátel ve vlastních řadách,“ chrlí na sjezdu. Na jeho konci je stará garnitura včetně Šturce skutečně odstraněna. Bolševizaci strany ale nepřivítají voliči komunistů. V parlamentních volbách v říjnu téhož roku strana ztratí čtvrtinu mandátů.