Bosý český kníže kajícně klečí před svým mocným přemožitelem, s nímž se mnohokrát v minulosti utkal a kterému uštědřil i nejednu porážku. Nyní se ale musí pokořit, aby zachránil svou zemi.

Nemanželský syn českého knížete Oldřicha (†1034) z dynastie Přemyslovců, Břetislav I. (asi 1002/1005–1055), od mládí dává vědět, že rozhodně nebude nikdy stát v pozadí.

Oplývá nejen sebevědomím, ale i odvahou pustit se do boje s kýmkoliv, až si vyslouží přezdívku Český Achilles…

Nemilosrdný sběratel

V roce 1034 se Břetislav po smrti svého otce stává českým knížetem a už po pár letech, která věnuje upevňování své moci, si připadá dostatečně silný na to, aby se mohl poměřit s mocnými sousedy. Za protivníka si vybírá Polsko.

Touží totiž získat zpět kdysi dávno ztracené Slezsko, dobyté v roce 990 na Břetislavových předcích piastovským knížetem Měškem I. (asi 935–992). Právě nyní je příhodná doba.

Vládce Kazimír I. Obnovitel (1016–1058) je momentálně ve vyhnanství a v zemi panuje chaos. V letech 1038–1039 Břetislavovo vojsko vpadne na polské území. Snadno obsadí Slezsko a oblast Velkopolska za sebou zanechává zdevastovanou a vypleněnou.

Břetislav, známý svou vášní pro shromažďování relikvií, má ale ještě jeden cíl. V Hnězdně získává vytoužené ostatky svatého Vojtěcha (asi 956–997). Během svého tažení je Břetislav nemilosrdný a ničí církevní stavby v Poznani a na dalších místech.

„Tato města zůstala opuštěná tak dlouho, že si divoká zvířata našla doupata v kostele sv. Vojtěcha mučedníka a sv. apoštola Petra,“ popisuje pak zničené území polský dějepisec Gallus Anonymus (asi 1066–1145).

Metla na Čecha

Úspěch polského tažení jen posiluje Břetislavovu moc, což je trnem v oku čerstvě zvolenému německému králi Jindřichu III. Černému (1017–1056).

Nelíbí se mu ani představa, že by díky uložení svatých ostatků v Praze mohly Čechy získat od papeže právo zřídit si vlastní arcidiecézi, nezávislou na mohučském arcibiskupství. Jindřich horečně hledá způsob, jak Břetislavův vliv oslabit.

A nachází ochotného spojence. Tím je vyhnaný piastovský kníže Kazimír I., který už si předtím u Jindřicha na Břetislavův vpád stěžoval. Král ho vybaví oddílem 500 německých rytířů a posílá zpět do Polska, aby tam vyburcoval lid k odporu.

Kazimír se usazuje v dosud nezničeném Krakově a spřádá plány na odvetu proti Břetislavovi…

Rukojmí nepomůže

Jindřich za sebe sice prozatím nechává bojovat Kazimíra, ale sám se také začíná angažovat. Vyzývá Břetislava, aby opustil Slezsko a vrátil veškerou kořist, kterou jeho vojsko na polském území získalo.

Současně hodlá Břetislava donutit, aby uznal svou podřízenost vůči němu a začal platit příslušný tribut.

Břetislav dobře ví, proti jak silnému soupeři stojí, a v zájmu udržení míru s těžkým srdcem dokonce posílá Jindřichovi jako rukojmí svého prvorozeného syna Spytihněva (1031–1061). Je to marná snaha. Jindřich III. nakonec v roce 1040 sbírá vojsko a vtrhne do Čech.

Jeho armáda se valí krajinou ve dvou proudech, ale Břetislav je připraven a zúročí své válečné zkušenosti. Vetřelce i přes početní nevýhodu porazí nejprve 23. srpna 1040 u Brůdku a o měsíc později ještě u Chlumce pod Krušnými horami.

Dlouhá železná ruka

S takovou porážkou se hrdý Jindřich nesmíří. V následujícím roce opět vtrhne do Čech, a tentokrát se mu podaří Břetislava porazit.

Ten, aby zachránil svou zemi od nejhoršího, se 15. října 1041 dostavuje na říšský sněm do Řezna, kde bosý a v rouše kajícníka pokleká před Jindřichem a skládá mu přísahu věrnosti.

„Král má ruku železnou a dlouhou, aby ji mohl vztahovat, na co mu libo,“ prohlašuje při té příležitosti Jindřich. Břetislav se musí vzdát i většiny dobytých polských území. Spory s polským knížetem Kazimírem tím ale zdaleka nekončí. Tomu k novému vzestupu pomáhá právě Jindřich.

Nikdo není vítěz

Kazimír míří vysoko. Rozšiřuje své území o Mazovsko a Pomořansko a v roce 1050 se cítí dostatečně silný, aby dokázal znovu získat ztracené Slezsko. Nyní je na Břetislavovi, aby si stěžoval u Jindřicha III., nyní již císaře Svaté říše římské.

Obratným jednáním Kazimír odvrátí hrozbu ozbrojené intervence a 22. května 1054 se v německém Quedlinburgu může uzavřít smlouva, která neposkytuje vítězství ani jedné ze znesvářených stran, ale ani jedné zároveň nepřináší porážku.

Kompromisní císařovo rozhodnutí vede k tomu, že Kazimír si pro Polsko smí ponechat sporné Slezsko, Břetislavovi však z něj musí platit roční tribut 500 hřiven stříbra a 30 hřiven zlata.