Bosý český kníže kajícně klečí před svým mocným přemožitelem, s nímž se mnohokrát v minulosti utkal a kterému uštědřil i nejednu porážku. Nyní se ale musí pokořit, aby zachránil svou zemi.
Nemanželský syn českého knížete Oldřicha (†1034) z dynastie Přemyslovců, Břetislav I. (asi 1002/1005–1055), od mládí dává vědět, že rozhodně nebude nikdy stát v pozadí.
Oplývá nejen sebevědomím, ale i odvahou pustit se do boje s kýmkoliv, až si vyslouží přezdívku Český Achilles…
Nemilosrdný sběratel
V roce 1034 se Břetislav po smrti svého otce stává českým knížetem a už po pár letech, která věnuje upevňování své moci, si připadá dostatečně silný na to, aby se mohl poměřit s mocnými sousedy. Za protivníka si vybírá Polsko.
Touží totiž získat zpět kdysi dávno ztracené Slezsko, dobyté v roce 990 na Břetislavových předcích piastovským knížetem Měškem I. (asi 935–992). Právě nyní je příhodná doba.
Vládce Kazimír I. Obnovitel (1016–1058) je momentálně ve vyhnanství a v zemi panuje chaos. V letech 1038–1039 Břetislavovo vojsko vpadne na polské území. Snadno obsadí Slezsko a oblast Velkopolska za sebou zanechává zdevastovanou a vypleněnou.
Břetislav, známý svou vášní pro shromažďování relikvií, má ale ještě jeden cíl. V Hnězdně získává vytoužené ostatky svatého Vojtěcha (asi 956–997). Během svého tažení je Břetislav nemilosrdný a ničí církevní stavby v Poznani a na dalších místech.
„Tato města zůstala opuštěná tak dlouho, že si divoká zvířata našla doupata v kostele sv. Vojtěcha mučedníka a sv. apoštola Petra,“ popisuje pak zničené území polský dějepisec Gallus Anonymus (asi 1066–1145).
Metla na Čecha
Úspěch polského tažení jen posiluje Břetislavovu moc, což je trnem v oku čerstvě zvolenému německému králi Jindřichu III. Černému (1017–1056).
Nelíbí se mu ani představa, že by díky uložení svatých ostatků v Praze mohly Čechy získat od papeže právo zřídit si vlastní arcidiecézi, nezávislou na mohučském arcibiskupství. Jindřich horečně hledá způsob, jak Břetislavův vliv oslabit.
A nachází ochotného spojence. Tím je vyhnaný piastovský kníže Kazimír I., který už si předtím u Jindřicha na Břetislavův vpád stěžoval. Král ho vybaví oddílem 500 německých rytířů a posílá zpět do Polska, aby tam vyburcoval lid k odporu.
Kazimír se usazuje v dosud nezničeném Krakově a spřádá plány na odvetu proti Břetislavovi…
Rukojmí nepomůže
Jindřich za sebe sice prozatím nechává bojovat Kazimíra, ale sám se také začíná angažovat. Vyzývá Břetislava, aby opustil Slezsko a vrátil veškerou kořist, kterou jeho vojsko na polském území získalo.
Současně hodlá Břetislava donutit, aby uznal svou podřízenost vůči němu a začal platit příslušný tribut.
Břetislav dobře ví, proti jak silnému soupeři stojí, a v zájmu udržení míru s těžkým srdcem dokonce posílá Jindřichovi jako rukojmí svého prvorozeného syna Spytihněva (1031–1061). Je to marná snaha. Jindřich III. nakonec v roce 1040 sbírá vojsko a vtrhne do Čech.
Jeho armáda se valí krajinou ve dvou proudech, ale Břetislav je připraven a zúročí své válečné zkušenosti. Vetřelce i přes početní nevýhodu porazí nejprve 23. srpna 1040 u Brůdku a o měsíc později ještě u Chlumce pod Krušnými horami.
Dlouhá železná ruka
S takovou porážkou se hrdý Jindřich nesmíří. V následujícím roce opět vtrhne do Čech, a tentokrát se mu podaří Břetislava porazit.
Ten, aby zachránil svou zemi od nejhoršího, se 15. října 1041 dostavuje na říšský sněm do Řezna, kde bosý a v rouše kajícníka pokleká před Jindřichem a skládá mu přísahu věrnosti.
„Král má ruku železnou a dlouhou, aby ji mohl vztahovat, na co mu libo,“ prohlašuje při té příležitosti Jindřich. Břetislav se musí vzdát i většiny dobytých polských území. Spory s polským knížetem Kazimírem tím ale zdaleka nekončí. Tomu k novému vzestupu pomáhá právě Jindřich.
Nikdo není vítěz
Kazimír míří vysoko. Rozšiřuje své území o Mazovsko a Pomořansko a v roce 1050 se cítí dostatečně silný, aby dokázal znovu získat ztracené Slezsko. Nyní je na Břetislavovi, aby si stěžoval u Jindřicha III., nyní již císaře Svaté říše římské.
Obratným jednáním Kazimír odvrátí hrozbu ozbrojené intervence a 22. května 1054 se v německém Quedlinburgu může uzavřít smlouva, která neposkytuje vítězství ani jedné ze znesvářených stran, ale ani jedné zároveň nepřináší porážku.
Kompromisní císařovo rozhodnutí vede k tomu, že Kazimír si pro Polsko smí ponechat sporné Slezsko, Břetislavovi však z něj musí platit roční tribut 500 hřiven stříbra a 30 hřiven zlata.
Velkorysý knížePolský kníže a král Boleslav Chrabrý (*asi 967) umírá 17. června 1025. Po vyvraždění Slavníkovců poskytl útočiště členům rodu, kteří masakru unikli, v čele s druhým pražským biskupem svatým Vojtěchem.
Smrt filozofaV roce 1037 umírá perský filozof a lékař Ibn Síná, známý jako Avicenna (*asi 980). Zanechal po sobě 150 filozofických spisů a 40 knih o medicíně, věnoval se ale i astronomii, geografii či teologii.
Zakladatel OslaNorský král Harald III. Sigurdsson (1015–1066), řečený Krutý, roku 1048 zakládá Oslo, které se zanedlouho stane významným přístavem a sídlem vladařů. Jméno města se nejčastěji překládá jako Boží louka.
Odchod opataKněz, poustevník a spoluzakladatel a první opat benediktinského Sázavského kláštera svatý Prokop umírá 25. března 1053. Klášter se stal jedním z posledních míst, kde se provozovala liturgie ve staroslověnštině.
Boj o Svatý stolecV Římě je v roce 1044 během vzpoury vyhnán neoblíbený papež Benedikt IX. Nahrazuje ho Silvestr III., za několik měsíců se však Benedikt do úřadu vrací. Právě on dříve ostře vystoupil proti akci Břetislava I. v Polsku.
Ohnivá věžPrvní v historii zaznamenané tornádo v Evropě pustoší 30. dubna 1054 město Rosdalla ve středním Irsku. „Po dobu pěti hodin byla vidět ohnivá věž, která do sebe vtahovala ptáky,“ uvádějí irské letopisy.
Rozdělená církevRozpory mezi papežskou kurií a císařským dvorem v Konstantinopoli se prohlubují. Odlišné pohledy na otázky dogmatu i náboženské praxe končí v roce 1054 rozdělením církve na katolickou a pravoslavnou.
Nejstarší píseňNejstarší česká známá píseň Hospodine pomiluj ny, jednoduchý chorál s osmi verši bez rýmů a členění do strof, je poprvé zaznamenána v roce 1055, když zazní při volbě knížete Spytihněva II.
