Nechtěl, aby z něj režim udělal blázna. V prohlášení pro veřejnost Zajíc pečlivě vysvětlí, proč se rozhodl následovat Jana Palacha, a vyzve národ k ráznému činu: „Stávkujte, bojujte! Kdo nebojuje, nezvítězí!
Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému Československu!“
Studuje Střední průmyslovou školu dopravní v Šumperku. Během pražského jara 1968 Jan Zajíc (1950–1969) s obrovským nadšením podporuje uvolnění ve společnosti a se spolužáky o všech událostech živě diskutuje.
O to víc ho zasáhne invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, k níž dojde v noci z 20. na 21. srpna.
Nikdo nepomůže
Na protest proti sovětské okupaci se 16. ledna 1969 na Václavském náměstí v Praze zapálí student Jan Palach (*1948). Jeho čin Zajícem hluboce otřese.
O pár dní později se zapojí do hladovky, kterou na podporu Palachových požadavků drží pod rampou pražského Národního muzea skupina mladých lidí. Ničeho bohužel nedosáhnou. 23. ledna jejich protestní akci ukončí policie. Zajíc se s tím nedokáže vyrovnat.
„Stávka skončila, slzy oschly a zůstala jen nepřekonatelná hořkost a obrovská, nesmiřitelná nenávist. Často navečer nemůžu ani usnout. Do novin se nemůžou ani podívat, chytne mne vždycky zlost. Lidé kolem mi připadají nevšímaví a zbabělí.
Nikdo nám v našem boji nepomůže. Musíme si pomoci sami,“ napíše o svých pocitech kamarádovi.
Rodina nic neví
Už to nemůže vydržet. Ubíjí ho fakt, že Palachova oběť nic nezměnila. Lidé se neprobudili z letargie a s lhostejností sledují nastupující normalizaci. Zkraje února se Zajíc rozhodne, že bude Jana Palacha následovat.
Svým plánem se netají, otevřeně o něm mluví ve škole. Někteří profesoři jeho slova neberou na lehkou váhu. Promluví si s ním a dojdou k závěru, že se jim podařilo Janovi sebevražedný úmysl rozmluvit. Opak je bohužel pravdou.
Zajícovo rozhodnutí už nikdo zvrátit nedokáže. Jeho rodina o ničem neví, nic jim neřekl. Tuší, že by mu v provedení šíleného plánu zabránili i silou. Zanechá jí pouze omluvný dopis: „Maminko, tatínku, bratře, sestřičko!
Až budete číst tento dopis, budu už mrtev nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mě. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím.“
Špatný směr
V doprovodu spolužáka odjede 25. února 1969 do Prahy na Václavské náměstí. Na toaletách v jednom z domů se Zajíc polije hořlavinou. Z vařečky a koudele si vyrobí pochodeň, se kterou se chce po vyběhnutí na náměstí zapálit.
Jenže plameny na něj zřejmě přeskočí dřív, ještě v průjezdu. Jeho tělo začne prudce hořet. Dezorientovaný Jan se rozeběhne špatným směrem, hlouběji do domu. Po několika krocích padne na zem a mrtvý zůstane ležet na schodech do zvýšeného přízemí.
„Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše svědomí jako pochodeň č.
2. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory!“ stojí v prohlášení, které zanechal čs. občanům. Zajíc chtěl být pohřben v Praze, čemuž ale Státní bezpečnost zabrání.
Jeho tělo je nakonec převezeno do rodného Vítkova, kam se s ním přijdou rozloučit tisíce lidí. Ani jeho oběť však nastolený politický kurz v zemi nezmění…