Husitské vojsko dokončuje obklíčení dalšího města. To spoléhá na pevné hradby, ale kališníci nyní vykládají z vozů své nejmocnější zbraně – děla, která v jejich rukou píšou novou kapitolu válečnictví.
Dělostřelectvo začíná pronikat do výzbroje evropských armád už před husitskými válkami, ale právě husité ho zvládnou využít dokonale.
Nenechme se splést tím, že děla a další palné zbraně jsou v té době ještě drahým špásem, který si pro svá vojska mohou dovolit jen nejbohatší města. Právě mnohá z nich se na stranu kališníků ochotně přidala…
Novinkám fandí
Do výzbroje husité zařazují všechny novinky, které soudobá technologie nabízí. Tarasnice s dlouhou hlavní a malou ráží, kdysi ládované kamením, nyní vybavují ocelovými projektily s dostřelem až 300 metrů.
Nově vyvinuté dělo, zvané rychlice, se nabíjí v oddělené komoře, kterou je možné snadno vyjmout, a obsluha tak může mít k dispozici několik stále naládovaných komor. To zvyšuje kadenci palby až na čtyřnásobek běžných zepředu nabíjených děl.
Nejrozšířenějším husitským dělem je ovšem houfnice. Její kartáčové střely nadělají hodně škody mezi nepřáteli až na půl kilometru. A kde nestačí houfnice, přicházejí ke slovu obří bombardy s ráží až 85 centimetrů, účinné i proti hradbám.
Poklad v sudech
Do bitvy husité na svých vozech převážejí nejen děla, ale i zásoby střelného prachu. Vždyť třeba jejich gigantické bombardy ho vyžadují až několik desítek kilogramů na jeden výstřel. Není ale třeba vždy vozit už hotový střelný prach.
Stačí přivézt všechny ingredience a potřebnou směs vytvořit až těsně před bitvou. Střelný prach musí být dobře uložen, aby nenavlhl. K tomu se používají sudy a bedny jako na proviant nebo speciální vaky z dobře vyčiněné kůže, naimpregnované tukem.
Vyvoláš hrom
Tajemství střelného prachu už Evropané nějakou dobu znají.
„Vezmi sedm dílů ledku, pět dílů uhlí z mladého lískového dřeva a pět dílů síry, a znáš-li toto umění, vyvoláš hrom a zničení,“ radí ve svém díle Listy o tajných dílech umění i přírody a nicotnosti magie už roku 1260 anglický učenec Roger Bacon (1214–1294). „Pro výrobu střelného prachu je třeba čtyř liber ledku, dvou liber síry a jedné libry uhlí,“ uvádí svůj recept zase středověká kniha Feuerwerkbuch, vydaná v Německu v roce 1420, tedy v době, kdy Žižkovi bojovníci slavně vítězí u Sudoměře nebo na Vítkově.
Papežské embargo
Nezbytný ledek (dusičnan) draselný neboli sanytr je v Praze k dispozici už na sklonku 14. století. V roce 1383 tu působí puškař Konrád, po dvou letech se k němu přidává mistr Jindřich a v roce 1396 další kolega jménem Beneš.
Ti ovšem ledek zřejmě stále ještě dovážejí. Prvním opravdu doloženým výrobcem ledku neboli sanytrníkem v Praze je až v roce 1432 jistý Matyáš.
Papežské embargo na obchod s husity z roku 1420 se na dostupnosti sanytru výrazně podepisuje a katoličtí kupci z Německa nemají zájem s českými odpadlíky od pravé víry obchodovat.
Husité tak musejí složitě nacházet zdroje v podobě méně zásadových obchodníků a k zisku ledku, potažmo střelného prachu, výrazně přispívá také válečná kořist.