„Už jedou! Už jedou!“ mává jezdec na koni praporkem, když kluše po železničních pražcích. Za ním supí lokomotiva Active, která později v historii vyfasuje označení Lokomotiva č. 1. Je totiž úplně první, která sveze cestující.

Zvědaví lidé se sbíhají k náspu kolejí, trochu očekávají, že jízda skončí katastrofálním výbuchem parního kotle.

Čas na změnu

Úterý 27. září 1825 je mimořádně významný den.

Železniční inženýr a konstruktér parních lokomotiv George Stephenson (1781–1848) se rozhodl světu ukázat, že vlaky se hodí nejen k přepravě nákladu, ale i osob a že je načase, aby Angličané vyměnili své kočáry za bytelné vagony. Lokomotivu č.

1, kterou čeká významná zkouška, vyrobil ve spolupráci se svým synem Robertem (1803–1859) v jeho továrně. Sám Stephenson se ujme řízení stroje.

Tahoun o 6 tunách

Zástupy lidí, kteří se chtějí svézt, se už od rána onoho dne hromadí na nádraží v Shildonu na právě otevírané trati Stockton-Darlington na severovýchodě Anglie.

Pánové a dámy ve svátečních šatech si se zájmem prohlížejí nablýskanou více než šestitunovou lokomotivu s vysokým komínem vpředu a čtyřmi litinovými koly o průměru větším než jeden metr.

Lidé místo uhlí

Za lokomotivou je poskládáno 11 vagonů s uhlím (to je ostatně hlavní komodita, s níž se pro přepravu na této železnici počítá), vůz Experiment, v němž se měli tu čest již o den dříve svézt představitelé železniční společnosti, a 20 nových vagonů na uhlí pro pasažéry „z lidu“.

Celkem vlak na délku měří 122 metrů.

Spousta černých pasažérů

Uvádí se, že na historicky první cestu vlakem, k níž došlo přesně před 200 lety, se prodalo na 300 lístků (jejich cena není přesně doložena). Ve skutečnosti se do soupravy ale namačkalo nebo do ní cestou přiskočilo až dvojnásobné množství osob. Lokomotiva č. 1 odhadem tehdy utáhla celkový náklad o hmotnosti téměř 80 tun.

Rozpálení doruda

A už se vyráží. O pohodlí si pasažéři vlaku mohou nechat jen zdát, ale o to tu teď nejde. Zážitek stojí za to, smíří se s tím, že vagony jsou otevřené, bez střechy, a oni musejí po celou dobu jízdy stát.

Do 14 kilometrů vzdáleného Darlingtonu souprava dorazí o dvě hodiny později. Maximální rychlost lokomotivy je sice 19 kilometrů v hodině, ale po trati se ve skutečnosti sune pomaleji. I tak má po příjezdu do cílové stanice údajně rozpálený komín doruda.

Kritické hlasy

Před lokomotivou, která táhla první „osobní“ vlak, jel po kolejích jezdec na koni, aby lidi upozornil na to, že se blíží. Mezi nadšenými pozorovateli velké historické chvíle se nicméně už ozývaly hlasy proti tomuto způsobu přepravy.

Farmáři, kolem jejichž pozemků trať vedla, se obávali, že supící lokomotivy vyděsí jejich zvířata natolik, že krávy přestanou dojit a slepice snášet vajíčka.

Racionálnější kritikové připomínali, že železnice umožní přepravu příliš velkého množství osob, hlavně těch méně majetných, a to že je nežádoucí.