Má nesporné charisma. I když doboví kronikáři připisují lásku královny-vdovy Kunhuty k Závišovi z Falkenštejna jeho podlým kouzlům, jistě ji očaroval jinak. Teď jeho pronikavé oči zvědavě prozkoumávají přijímací síň Pražského hradu. Čeká se na příchod mladého krále…
Václav II. (1271–1305) se z Braniborska, kde byl pod dohledem svého poručníka, vrací do Prahy v květnu 1283. Každý, kdo v království něco znamená, pospíchá, aby se 12letému chlapci poklonil. To však neplatí pro jeho matku Kunhutu (1245–1285).
Přepadají ji obavy, jak ji syn přijme. Vždyť ho nechala napospas cizím. Navíc se během Václavovy nepřítomnosti v zemi zamilovala do muže, který byl spojován se zradou jeho otce Přemysla Otakara II. (asi 1233–1278).
Žije s ním na hromádce a zplodila s ním dalšího syna. Její obavy se ale ukážou jako liché. S Kunhutou mladý král vezme na milost i Záviše z Falkenštejna (asi 1250–1290). Co víc, začne k němu vzhlížet jako k otci.
V pozadí tahá za nitky
Za nezletilého krále musí někdo vládnout. Ambiciózní Vítkovec Záviš využívá situace. Již na přelomu let 1283–1284 dochází k personální výměně na významných postech v království. Doposud Václava obklopovali muži, kteří se zasloužili o jeho návrat domů.
To se změní. Záviš do důležitých funkcí dosazuje své příbuzné a zástupce dalších spřízněných rodů. Sám ale chytře zůstává v pozadí. Přesto nemůže být pochyb o tom, kdo řídí českou politiku. Velmožům, odstaveným od moci, se to samozřejmě nelíbí.
Hrozí domácí válka. Situaci uklidňuje římský král Rudolf Habsburský (1218–1291) jako prostředník. Pokud měl Záviš kdysi jeho sympatie, nyní tomu tak není.
Římský král tuší, že jeho sok nabádá Václava, aby vznesl nároky na podunajské země, které dříve patřily jeho otci – Rakousy a snad i Korutany. Právě tam si však Habsburk buduje rodovou základnu. Dělit se nechce.
Nedůvěra je cítit ve vzduchu
Za hojné účasti říšské šlechty i kléru se v lednu 1285 koná v Chebu svatba Václava II. s Rudolfovou dcerou Gutou (1271–1297). Záviš mezi hosty chybí. Podle všeho již mezi ním a římským králem panuje značná nedůvěra.
Prim z českých šlechticů při slavnostech sehraje Václavův nevlastní bratr, levoboček Přemysla Otakara II., Mikuláš Opavský (asi 1255–1318). Rudolfem „byl zjevně chápán jako protiváha Záviše z Falkenštejna“, podotýká současný historik Vratislav Vaníček.
I Mikuláš se cítí Falkenštejnovou rozpínavostí ohrožen. Teprve nedávno byly konečně vypořádány poměry na Opavsku v jeho prospěch poté, co území načas spadlo do klína Kunhutě, potažmo Závišovi…
Ztělesnění samotného ďábla
Jakmile dozní svatební zvony, Rudolf si dceru odveze. Gutu do Čech pustí až v roce 1287. To už je královna Kunhuta, která se mezitím stala Závišovou zákonitou chotí, po smrti. Její skon přitom vztah krále vůči otčímovi nijak nepoznamenal. To se ale nyní změní.
Podporovaní Gutou, která v Závišovi podle otcových instrukcí vidí samotného ďábla, získávají u dvora navrch Falkenštejnovi nepřátelé. I on sám si vezme velké sousto, když se rozhodne přiženit do uherské královské rodiny. Jeho osud je zpečetěn.
Pravděpodobně v lednu 1289 je v Praze vlákán do pasti a zatčen. Doboví kronikáři vesměs incident ospravedlňují tím, že Záviš králi usiloval o život, a Václav II. tak zvolil jediné možné řešení. Vše ale mohlo být úplně jinak.
Je doložen případ, kdy český král již nakládal s majetky svého otčíma, zatímco on ještě v žaláři odolával všem obviněním.
Rozsudek o ztrátě hrdla a statků nad ním byl vynesen až v létě 1289, ale Václav II. už v únoru onoho roku nabízel Litomyšl, Svitavy, Vysoké Mýto nebo hrad Svojanov, které dosud Závišovi patřily, Fridrichu Clemensovi (1273–1316), novému vládci Míšeňska, a jeho matce výměnou za Drážďany.
