„Půjdete s námi,“ dozví se Hubert Habermann, bohatý mlynář z Bludova na Šumpersku, od dvojice mužů, kteří mu na konci války zaklepou na dveře vily. Majitel domu má čisté svědomí, za války přece nikomu ani slovem neublížil.
Osudnou se mu ale stane jeho německá národnost. Během cesty na národní výbor se podle stručného zápisu v obecní kronice „ztratí beze stopy“.
Narodil se do česko-německé rodiny, ale on sám se považuje po otci za Němce – vždyť co na tom sejde, v pohraničí jsou smíšená manželství zcela běžná a až do války se nad tím nikdo nepozastavuje.
Během světového konfliktu a po něm je však národnost alfou a omegou, často rozhodující o životě nebo smrti. Hubertu Habermannovi (1901–1945) ale takové rozdělování nic neříká.
Své děti posílá do české školy a u něj doma se prý hovoří také spíše česky. V roce 1937 navíc zdědil po bratrovi mlýn v Bludově, kde zaměstnává mnoho místních – bez rozdílu národnosti. Kromě toho vlastní ještě bednárnu a pilu. Vytížený je proto dost. Když má někdy volnou chvíli, rád si zajde do hospody na karty…
Věří ve svou nevinu
„A eso navrch. To je fortel!“ směje se Habermann a úspěšnou hru zapije žejdlíkem piva. Dnes se mu daří, ostatně jako téměř vždy.
Jeho soupeři nezbývá, než nasupeně hrábnout do kapsy pro drobné… Historické zdroje se shodují, že Hubert Habermann, podle jehož osudu v roce 2010 natočil režisér Juraj Herz (1934–2018) film Habermannův mlýn, byl společenský a nekonfliktní člověk, u většiny místních oblíbený.
Když skončí válka, je ale všechno jinak. Dne 8. května 1945 jej doma zatkne revoluční garda, složená z místních dobrovolníků, s tím, že ho odvede na Obvodní národní výbor. Ten už rozhodne o jeho dalším osudu.
Důvod? Jeho německá národnost. Habermann se jim nijak nevzpírá a v domněním, že jeho slušné počínání jistě vyjde najevo, opouští svůj dům.
Kryli vraha?
Eskortu ale podle všeho doběhne jistý Jiří Pazour, který měl mít s Habermannem nevyřízené účty a často s ním prohrával v kartách. Mlynáře na místě zastřelí. Ač svědků vraždy je nepochybně dost, incident se začne vyšetřovat až za pět let!
„Holičský pomocník se v opilosti v hospodě sousedovi k vraždě Habermanna dokonce přiznal… Události ale rozhýbala až úřední žádost Habermannovy švagrové o vyšetření zmizení… Listinu, že Habermann nežije, vyžadovaly německé úřady kvůli vyřízení renty po nezvěstných,“ vysvětluje novinář Jaroslav Mareš.
Výpovědi se rozcházejí
Pazour se vyšetřovatelům ke střelbě přizná. Svůj čin obhajuje tím, že Habermann byl kolaborant a během přepravy na výbor se pokusil o útěk. „Abych mu v něm zabránil, použil jsem střelné zbraně, kterou jsem byl ozbrojen,“ vysvětluje.
Těla se pak prý zbavil v nedaleké řece Moravě. Muži, kteří mlynáře vedli, však popřeli, že by se jim snažil jakkoliv uprchnout. Naopak hovoří o tom, že se je Pazour snažil přesvědčit, aby jej „uklidili“.
„Pazour strčil rukou do Habermanna, aby se na něho nedíval. V tom sáhl do kapsy, vytáhl nějakou pistoli a střelil ho zezadu do týla. Na nás pak zakřikl: »Vy mažte pryč«,“ vypověděl jeden z gardistů.
Pazour tak nejspíš jednal zcela bez záminky. Za svůj čin si odsedí jen dva měsíce ve vězení, po jejichž uplynutí je propuštěn na amnestii.
*** Plány na odsun ***
* Odsun Němců z Československa probíhá prvních několik týdnů po konci války „na divoko“ a velmi často ho provází násilí…Až na začátku srpna 1945 vydává prezident Edvard Beneš (1884–1948) ústavní dekret číslo 33/1945 Sb., kterým odebírá příslušníkům německé a maďarské menšiny československé občanství.
* Vytváří tím legislativní rámec pro další odsuny…Myšlenkou na odsun německého obyvatelstva se však hlava státu prokazatelně zabývala již v roce 1938 a v průběhu celého konfliktu-(Od roku 1942 při londýnské exilové vládě fungovala zvláštní Studijní skupina, řešící podmínky odsunu národnostních menšin.)