Jeho jméno znají na severu Čech, v Praze, a dokonce i u vídeňského dvora. Takový je věhlas léčitele Jana Josefa Kittela, kterému se přezdívá Faust Jizerských hor nebo také Černokněžník ze Šumburka. Léčí tak úspěšně, až mnozí uvěří, že svou duši upsal ďáblu! 

Během putování po zemích Koruny české zavítá císař Josef II. (1741–1790) i do Jizerských hor. Neopomene přitom navštívit Šumburk, dnešní Krásnou, část obce Pěčín v okrese Jablonec nad Nisou.

„Od Šumburku přehlédne se celá krajina na všechny strany,“ zaznamená si panovník do cestovního deníku v září 1779. „Také jest zde proslulý doktor, který jest velmi stár, ale výtečně prý nemocné léčí a hojí.“ Má na mysli Jana Josefa Kittela (1704–1783), jednoho z nejuznávanějších léčitelů té doby.

Zná a dokonale využívá léčivou sílu bylinek, vodoléčbu, diagnostikuje na základě rozboru moči, a dokonce prý praktikuje i složité chirurgické zákroky. A to přitom nestudoval žádné věhlasné univerzity!

Věčný samouk

Coby schopný ranhojič vešel ve známost již Kittelův děd Kaspar. Do Šumburku se přistěhoval zhruba v polovině 17. století, dvakrát se oženil a zplodil 11 potomků.

V rodinné tradici pak pokračoval jeho syn Melchior Jan Antonín (1680–1740), který si přivydělával i jako zámečník. Měl celkem 14 dětí, mezi nimi Jana Josefa.

Ten zřejmě medicínu nevystuduje, jelikož není zapsán mezi absolventy lékařské fakulty, složí ale zkoušky před krajským grémiem v Mladé Boleslavi, načež získá post osobního lékaře hrabat Desfoursů, sídlících na zámku Hrubý Rohozec u Turnova.

Zbytek dovedností nabude praxí u otce a celoživotním samostudiem, jež zahrnuje i staré lékařské knihy. Vyčte z nich dokonce i to, jak operovat oči.

Nehoda na ledě

Kittel léčí panstvo i prostý lid, chudáky zadarmo, od zámožných si nechává dobře zaplatit. Často využívá různých bylinek či vodoléčby. Jeho schopnosti však začnou být postupem času až podezřelé.

Šíří se zvěsti, že Kittel upsal duši ďáblu, za což od něj obdržel kouzelnou rostlinku zvanou všehoj. Rovněž prý vlastní čarovný plášť, který mu umožňuje létat vzduchem, aby se mohl v horském prostředí co nejrychleji dostat k pacientům.

V roce 1738 se nicméně ukáže, že ani „ďáblův doktor“ není nesmrtelný – při cestě za nemocnými do Krkonoš se pod ním na zamrzlém Labi proboří led a on jen zázrakem unikne smrti. Dle zápisu v šumburské farní kronice pak „už nikdy nenabyl bývalých sil“.

Pitevna v domě

Kittel nejspíš skutečně nosíval dlouhý tmavý plášť. Pravděpodobně tím ovšem demonstroval svou příslušnost k tzv. terciářům františkánského řádu, společenství osob přidružených k řeholi, avšak žijících běžným civilním životem.

Pozornost vzbuzoval i jeho monumentální dům zvaný Burk (Hrad). „Šumburský doktor měl svou »tajnou komoru«, v níž děsila nepovolaného návštěvníka celá lidská kostra,“ líčí český badatel Miloš Josef Pulec (1923–1991).

„Pořídil si i jiné preparáty a zřídil vlastní pitevnu.“ I to jistě přispěje k pověsti o „ďábelském doktorovi“, která má nicméně optimistické vyústění – Kittel se totiž díky své zbožnosti ze smlouvy s peklem podle legend vyvázal a po smrti zamířil do nebe.