Muž v taláru pospíchá ulicemi města. Lidé, které potkává, jej uctivě zdraví. Jako by je ani nevnímal, má práce nad hlavu. Teď ho čeká medicínská přednáška na lékařské fakultě, pak bude studenty seznamovat s taji astronomie a u dvora má naplánovanou audienci…

Časově i finančně náročné

Vystudovat medicínu nebylo již ve středověku jen tak. Zájemce musel nejprve strávit tři roky na artistické fakultě a pak pět nebo šest let studiem samotného lékařství. Na to navazovala praxe pod dohledem zkušenějšího mistra. Dovolit si to kvůli finanční náročnosti mohl jen málokdo.

Důraz na pověst

Lékař, který chce vstoupit do královských služeb, se musí prokázat diplomem z některé prestižní evropské univerzity. Dále musí mít doporučení svých slovutných kolegů i vyléčených pacientů, ale hlavně musí být jeho pověst naprosto skvělá.

Jak o ni pečovat, radili někteří doktoři ve svých teoretických spiscích už v první polovině 14. století.

Otázka prestiže

Před založením pražské univerzity se zájemci o studium medicíny z Čech nejčastěji vydávali na italské školy nebo do Francie, konkrétně do Paříže nebo do Montpellieru.

Vinice jako odměna

Jakmile se zájemce do královských služeb dostane, má ovšem zaručeno jedno z nejvýznamnějších postavení u dvora, často doživotní, a zároveň vystaráno o pravidelný příjem.

Za úspěchy v léčbě panovníci své lékaře navíc často odměňují darováním pozemků, domů nebo celých vesnic. Havel ze Strahova (†po r. 1388), jeden z osobních doktorů Karla IV. (1316–1378), získal i vinici.

Tučné prebendy

Pojistit plat královského doktora lze také tím, že je dotyčný uveden do duchovního stavu. Pak získává posty kanovníků, proboštů či farářů, s nimiž jsou spojeny tučné prebendy.

Vysvětlí i hvězdy

Jeho povinnosti se neomezují jen na péči o panovníkovo zdraví. Řada lékařů, kteří působí u královského dvora v Praze v éře Lucemburků, také dochází na nově založenou univerzitu a přednáší zde medicínu. Záběr středověkých doktorů je ale často mnohem větší.

Ruku v ruce s lékařstvím jde tehdy zájem o matematiku nebo astronomii, a tak své studenty tito profesoři seznamují i s dalšími přírodními vědami.

Schopní spisovatelé

Lékaři v panovníkových službách si často sami míchají medikamenty a připravují lektvary. Kromě toho bývají literárně činní.

Publikují spisy o právě aktuálních chorobách a pro své vladaře připravují souhrn doporučení, kterých by se měl přidržet, pokud se hodlá dožít vysokého věku, a kárají je, pokud se z jejich pohledu nechová střídmě.

Riziko neúspěchu

S profesí králova osobního lékaře je spojeno také cestování. Panovníka je třeba doprovázet na jeho výpravách. Kromě majetků lze za úspěšnou léčbu získat také šlechtický titul, ovšem neúspěch může znamenat klidně smrt.

Historické prameny se zmiňují o osudu nešťastníka, který marně léčil oční chorobu českého krále Jana Lucemburského (1296–1346) a ve slezské Vratislavi za to zaplatil svým životem…

Foto: wikipedia.org