Max Brod se začte do závěti svého právě zesnulého přítele. V polovině listu se ale jeho ruce začnou chvět. „Všechno bez výjimky nečtené spálit,“ stojí v testamentu Franze Kafky. Smutek se v mžiku změní v pocit rozpačité rozervanosti. Má příteli splnit poslední přání, nebo ochudit literární svět o jeho díla?

„Vždyť já nejdu pryč,“ odpoví student medicíny Robert Klopstock (1899–1972) na prosbu útlého muže v posteli, aby neodcházel od jeho lůžka. Cítí, že z něj každou chvíli vyprchají poslední zbytky života.

„Ale já jdu pryč,“ hlesne poté umírající a hlava se mu pomalu sesune k rameni. Píše se 3. červen 1924 a v rakouském sanatoriu Kierling právě zemřel jeden z nejvlivnějších autorů 20. století – Franz Kafka (1883–1924).

Bylo mu pouhých 40 let a osudnou se mu stala tuberkulóza hrtanu. Se špatným zdravím se ale potýkal celý život. Tělesná slabost, bolesti hlavy a návaly neklidu byly častou příčinou jeho každodenních těžkostí. Podobně chatrné bylo i jeho sebevědomí.

„Z toho, že se ani sám nikdy neměřil nízkými měřítky, ale konfrontoval se jen s nejvyšším cílem lidského života, lze vysvětlit jeho neuvěřitelně ostrou sebekritiku,“ popisuje Kafku jeho blízký přítel a novinář Max Brod (1884–1968). Tato skutečnost patrně stojí i za obsahem jeho poslední vůle, nebo spíš vůlí…

Myslel to vážně

V Kafkově pozůstalosti se najdou hned dva neodeslané dopisy, oba adresované Maxu Brodovi. V tom prvním z roku 1921 stojí:

„Všechno, co se nachází v mé pozůstalosti… deníky, rukopisy, dopisy, cizí i vlastní, kresby atd., všechno bez výjimky spálit, stejně tak všechno napsané či kreslené, co máš Ty nebo jiní,“ vkládá Kafka nelehký úkol na Brodova bedra.

„Věděl, že to Franz myslí vážně – už za svého života mnoho svých textů spálil,“ píšou současní autoři Blanka Frajerová a Petr Kovařík. Co si má teď Max Brod počít?

Jakožto novinář a spisovatel si je vědom potenciálního přínosu, jaký v sobě Kafkova díla pro čtenáře nesou. Vždyť to byl právě on, kdo nejistého autora dotlačil k tomu, aby vydal alespoň některé kusy. A teď to má všechno hodit do kamen?!

Šest výjimek

Po dočtení závěti sahá Brod po druhém dopisu, nadepsaném pouze jeho křestním jménem. Ten Kafka napsal pravděpodobně rok po tom prvním.

Ačkoliv v něm Kafka stále trvá na splnění požadavků z původní závěti, jmenuje celkem šest děl (Ortel, Topič, Proměna, V kárném táboře, Venkovský lékař a Umělec v hladovění), která mohou být zániku v plamenech ušetřena.

„Nemyslím tím, že si přeji, aby se znovu tiskly a zachovaly budoucím časům… Jen nikomu nebráním, když jsou už jednou tady, aby je udržoval, má-li k tomu chuť,“ píše skromně Kafka v této poslední vůli.

Poté znovu naléhá na Broda, aby raději všechny jeho texty i dopisy vzal (případně vyprosil od lidí, kteří je mají) a bez výjimky je spálil.

Nelehké rozhodnutí

Brod se poradí s Kafkovou matkou, jak se k věci postavit. I ona se na poslední přání svého syna dívá s nepochopením a souhlasí s tím jej nesplnit. „Zda učinil dobré rozhodnutí a měl na podobný zásah do Kafkova osudu právo, je otázka.

S odstupem let ale lze Brodovi za jeho rozhodnutí poděkovat, jelikož mnohá posmrtně vydaná díla jsou pro nás sondou do nitra myšlenek autora, bez jejichž poznání by byl Kafkův obraz myšlení a tvorby nekompletní,“ říká historička Michaela Košťálová.

*** Zarytý abstinent a vegetarián ***

* Vlasy úhledně sčesané a hladce oholená tvář, těžko by se hledala fotografie, na které Franz Kafka vypadá jinak. Není to zkrátka muž, který by si potrpěl na výstřednosti.

* Max Brod ho například popíše jako „nadpřirozeně skromného a zdrženlivého“. Kafka nepije alkohol, nekouří a snaží se zdravě jíst.

* Z jídelníčku také vynechává maso. „Člověk se u stolu směje, povídá si, a zatím mu malinké kousky masa hnijí mezi zuby a tvoří bakterie,“ vysvětluje Kafka své důvody.