Mincíř zahřívá kotlík s kousky mědi, z nichž se v dalších fázích vyrobí platidlo. „To by stačilo, ani o píď více,“ zastavuje ho mistr, když do nádoby přidává i kousky stříbra.

Ačkoliv vyráběné mince mají být stříbrné, ve skutečnosti stříbro tvoří jen zlomek jejich váhy. Podvod za bílého dne skončí ekonomickým krachem.

Potlačení českého stavovského povstání (1618–1620) má krutou dohru pro celou společnost. Nejhůře skončí 27 rebelů, kterým kat v červnu 1621 srazí hlavy na Staroměstském náměstí.

Důsledky své podpory protihabsburské rebelii ale pocítí i řada dalších šlechticů, majetnějších měšťanů a učenců, kteří odcházejí do zahraničí – celkem emigruje asi 150 000 lidí! Za sebou přitom musejí nechat většinu svého majetku.

Odchod takového počtu osob, navíc ekonomicky nejpřínosnějšího, se velmi rychle negativně projeví na stavu státní pokladny. Římský císař a český král Ferdinand II. Štýrský (1578–1637) proto v roce 1622 zřídí tzv.

mincovní konsorcium, složené mimo jiné z knížete Karla I. z Lichtenštejna (1569–1627), generalissima Albrechta z Valdštejna (1583–1634), nizozemského obchodníka Hanse de Witteho (1583–1630) či židovského bankéře Jakuba Baševiho (1570–1634), aby s nepříznivým stavem něco podnikli.

Bezcenné peníze

Členové konsorcia mají situaci českých zemí napravit, namísto toho svého postavení zneužijí k vlastnímu obohacení. Pomůže jim zejména zisk práva na výkup stříbra a ražbu nových mincí.

„Podstata podnikání těchto »vykutálených« podnikatelů, které spojovala katolická víra, byla celkem jednoduchá… Nakupovali staré stříbrné mince s vysokou ryzostí stříbra a razili nové mince s malým obsahem stříbra, kterým se říkalo dlouhé mince,“ vysvětluje fungování mincovního tunelu současný slovenský autor Jozef Petro.

Právě za tyto nové peníze pak konsorcisté ve velkém skupují majetek protestantů. Sami ho přitom naceňují, jak jinak než v hodnotě starých mincí, platí za něj ovšem novými.

Nic než plíšky

Nad situací si posteskne i dobový český historik Pavel Skála ze Zhoře (asi 1583–po r. 1640), který po neúspěchu stavovského povstání též odešel do zahraničí.

Nové české platidlo označí za „měděné plíšky naprosto neužitečné a téměř zrna žádného stříbra v sobě, ale toliko jakous pěnu neb poštrejchování stříbrné zevnitř na sobě mající“… Takové počínání samozřejmě nezůstane bez následků a české země velmi rychle zbankrotují.

Císař Ferdinand oficiálně vyhlásí krach v prosinci 1623. Zvláštním tištěným patentem též sníží hodnotu mincí v oběhu na desetinu jejich původní hodnoty!

Trest nepřijde

Císař rovněž rozjede vyšetřování po vinících této finanční zkázy. Nikoho ale reálně nepotrestá – snad i proto, že mu členové konsorcia půjčovali peníze. Většina z nich dožije jako velmi zámožní muži.

Ukázkovým příkladem je Valdštejn, který skoupí část pražské Malé Strany a postaví si zde palác, jehož honosností se snaží zastínit i Pražský hrad. Ani ostatní tuneláři netrpí nouzí. Karel z Lichtenštejna v roce 1623 dokonce od císaře obdrží Krnovské knížectví.

Jedinému Wittemu se peníze zase rozkutálejí. Když zbankrotuje, ukončí svůj život skokem do studně.

Foto: Wikipedia Commons, Dějiny Čech a Moravy, historie.cnb.cz