Už od neolitu, tedy mladší doby kamenné, lidé používají bič. Zdánlivě obyčejný předmět, který už dávno neslouží jen svému původnímu účelu, od těch časů prošel řadou proměn a má bohatou historii.

Stačí prásknout

Vynález biče kráčí ruku v ruce s počátky domestikace divoce žijících zvířecích druhů. Hlavním účelem bičů bylo jejich usměrňování.

Nešlo však o to zvíře zranit, využíval se pouze zvukový efekt, kterému se dnes říká bang, jenž třeba skot nasměroval tam, kam dávný pastevec potřeboval.

Vyroben z ocasu rejnoka

Úplně první biče se nejspíše vyráběly z velmi ohebných kořínků rostlin, později je nahradily zvířecí šlachy, navázané na větve či kosti, které posloužily jako rukojeti. Následoval v dnešní době nejběžnější a nejdostupnější materiál, a to hovězí kůže.

Pro výrobu bičů se ovšem skvěle hodí i kůže klokaní nebo jelení, především pro svou pružnost, pevnost, ohebnost a trvanlivost. Takové biče jsou ale také nejdražší. Biče jsou rozšířené prakticky po celém světě.

V některých oblastech je tak lze nalézt i vytvořené z tkané trávy (v Africe), z listů agáve, sušeného ocasu rejnoka (v jihovýchodní Asii) nebo z kovových dílků.

Odznaky moci a pokání

Důtky, víceramenný bič, a žezlo svírají na mnoha vyobrazeních ve svých rukou již egyptští faraoni. Jde o symbol jejich moci a nadřazenosti, vlády nad jejich lidem, ale zároveň příslib ochrany, kterou mu poskytnou.

Později v historii se bičů chopili třeba flagelanti, středověké asketické hnutí sebemrskačů, kteří svým veřejným bičováním chtěli přimět ostatní k pokání před blížícím se soudným dnem.

První flagelanti byli doloženi v Itálii kolem roku 1260 a jejich rozšíření dále do Evropy nezabránilo ani rozhodnutí papeže Urbana IV. (asi 1195–1264), který hnutí oficiálně zakázal, protože během jeho procesí docházelo k různým incidentům a výtržnostem. V neposlední řadě vzali v průběhu historie biče do rukou otrokáři.

Trest v uličce

Devítiocasá kočka je druh biče, který se v minulosti používal pro těžší tělesné tresty zejména u britského Královského námořnictva, ale i pro vykonání soudně uložených tělesných trestů, týkajících se širší veřejnosti.

U řady feudálních vojsk se provinilci museli podrobovat trestům, které na nich z rozhodnutí majitele nebo velitele jednotky prováděli jejich spolubojovníci. Z 18. a 19. století je jako trest doložena tzv.

ulička, při níž vojáci, vybaveni rákoskami nebo býkovci, což je další z typů biče, vytvořili koridor, jímž trestaný provinilec musel za jejich soustavného bití projít, oděn jen do půl těla, a podle výše trestu i několikrát.

Magická moc

Od dob, kdy se lidé naučili používat biče, je také začali využívat k ochraně své a svých příbytků – nejprve proti divokým zvířatům, poté i proti zlým silám.

Lidé postupem času totiž nabyli přesvědčení, že hluk může mít pozitivní účinky, a tak se biče začali objevovat při „obřadním hlučení“. V průběhu roku proto vsi a další lidská sídla obcházeli koledníci, kteří hlučeli řetězy, zvony, hrkačkami a také biči.

Stopy takových tradic lze vystopovat dodnes i u nás. Když se po svatebním obřadu novomanželé vydávají na oběd či hostinu, tradičně se jim rámusí na cestu pro štěstí.

Cílem je od ženicha a nevěsty odehnat zlé duchy, a tak už v mnohem dřívějších dobách v tomto důležitém okamžiku řehtali koně, zvonilo se zvony a práskalo biči…

Foto: Wikimedia.org, meisterdrucke.com