Nevěří svým očím. Mladá slečna, sedící v kupé naproti němu, si chytne lem punčoch a klidně si je před ním sundá. Navíc si s tím dává načas. Guth-Jarkovský si pohoršeně odkašle a dívku zpraží přísným pohledem. „Nemrava nemravná,“ pomyslí si. Věří, že na veřejnosti by se měl člověk chovat skromně a uměřeně.
Přední český mravokárce Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (1861–1943) má jasno v tom, jak se má správný člověk chovat. A to za každé situace, ať už je doma, nebo ve společnosti.
Jeho výčet pravidel slušného chování, známý jako Společenský katechismus, vydá na tři svazky.
Hlava kolem z nich jde i prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi (1850–1937), který se kvůli tomu s Guthem-Jarkovským, toho času hradním ceremoniářem, nerozejde zrovna v dobrém.
Jsou některé jeho poučky aplikovatelné i do dnešní doby, nebo jsou 100 let stará pravidla slušného chování už jen reliktem časů dávno minulých?
Stydlivý intelektuál
Jiří Guth (tehdy ještě bez přídomku Jarkovský, což je jeho umělecký pseudonym) se narodil 24. ledna 1861 v Heřmanově Městci na Chrudimsku do rodiny knížecího důchodního, tedy hospodářského úředníka.
Už jako malé dítě je úzkostlivý, bojácný a tyto stavy jenom umocní nehoda, při níž spadne ze žebřiňáku.
Po ní totiž začne koktat a řečová porucha, o níž se později sám trochu přehnaně vyjádří jako o „nejsměšnější a nejtrapnější vadě“, mu zůstane až do pokročilého věku. Kvůli tomu se ještě více stáhne do sebe a volné chvíle tráví raději četbou.
Intelektuálně založený mladík vystuduje filozofii, matematiku a fyziku na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity a po absolutoriu nastoupí jako učitel ve šlechtické rodině Schaumburg-Lippe.
Sportem ku zdraví!
Vedle běžných předmětů Guth dbá i na to, aby jeho žáci byli fyzicky zdatní.
„Sport i tělocvik činí člověka svěžím a svižným, dodává tělu pěkného držení a odstraňuje nemotornost, těžkopádnost, kterou má za následek mnohé sezení v místnostech uzavřených a nedostatek pohybu vůbec,“ říká a sám vylepšuje svoji od přírody nepříliš silově zdatnou tělesnou schránku pravidelným cvičením.
Zájem o sport ho roku 1896 přivede až do Řecka, na první novodobé olympijské hry. Z podoby mezinárodního tělocvičného klání je Guth doslova uchvácen.
Nejen z výkonů nejlepších sportovců světa, nýbrž i z faktu, že účastníci nedostávají za vítězství peníze, ale pouze neprodejné medaile.
„Honba za cenami při závodech sportovních nesvědčí o pravém pochopení sportu, rovněž jako chlubí-li se jimi sportovec nebo staví-li je na odiv,“ kritizuje Guth profesionální sport. Nezištnost má být podle něj jedním z hlavních znaků sportu.
Češi za sebe
Nadšení z olympijské myšlenky z Gutha neopadne ani po návratu do Čech. Spolu se zapáleným sportovcem Josefem Rösslerem-Ořovským (1869–1933) založí Český olympijský výbor a stává se jeho historicky prvním předsedou.
Díky tomu se čeští sportovci budou moci v roce 1900 zúčastnit olympiády v Paříži. A hlavně, budou reprezentovat svůj národ, nikoliv Rakousko-Uhersko!
Česká výprava toho roku přiveze domů dvě bronzové a jednu stříbrnou medaili. Je trochu paradoxní, že ačkoliv se o oba bronzy postarala tenistka Hedwig Rosenbaumová (1864–1939), samotný Guth ženám ve sportu příliš nefandí.
„Ach, ty bicyklistky!… Nejedna z těch dívek, valnou většinou přestárlých, ba starých – to zvláště pozoruji, že se tohoto sportu nechytá tvor žádný takový, jakému v mládeneckém žargonu říkáme hezká holka,“ hořekuje.
Pomalu s emancipací
Zdrženlivě se propagátor slušných mravů staví i k ženské emancipaci. Ne snad, že by dámám upíral srovnatelné mentální kvality, ale věří v prospěšnost oddělení společenských rolí mezi muži a ženami.
„Vítězství extrémních snah ženské emancipace bylo by možné jen při úplné degeneraci mužů a takový národ byl by asi záhy zatlačen jiným, zdravějším, byť i na nižším stupni kultury stojícím,“ obává se Guth.
Přesto míní, že není správné, aby současně se zrovnoprávněním žen zanikla povinnost mužů je chránit a být k nim zdvořilí. Sám Guth se v roce 1897 oženil s Annou Černou (1875–1928), dcerou ředitele gymnázia v Roudnici nad Labem.
Píše v pohodlí
Stěžejním Guthovým přínosem je knižní série pouček o slušném chování. V knihách nabízí kromě konkrétních návodů na postup v různých životních situacích i srovnání s bontonem v jiných zemích. Sám jich za život mnoho procestoval.
Vedle Evropy navštívil i Severní Ameriku, Asii či Afriku a o těchto cestách vydal množství cestopisů. Když se ho ale jednou kdosi zeptal, jaká je práce spisovatele, odpověděl: „Její hlavní podstatu tvoří župan a bačkory.“
*** Protokolář si s prezidentem nerozuměl ***
* Po založení československého státu je Jiří Guth-Jarkovský pověřen, aby pro prezidenta Masaryka vypracoval hradní protokol. Každý z nich má ale poněkud jiné představy o tom, jak by měl vypadat.
* Zatímco pedantský, až upjatý protokolář si potrpí na oficiálnost po francouzském či britském vzoru, Masaryk je z USA zvyklý na uvolněnější poměry.
* V roce 1925 proto Guth-Jarkovský „na vlastní žádost“ odejde do penze. Za dobu ve službách hradní kanceláře stihl například zavést nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva.
