„Sovětský svaz, náš vzor,“ razí v 50. letech minulého století českoslovenští komunisté. Když v roce 1954 jejich „rudí bratři“ uvedou do provozu svou první jadernou elektrárnu, nemohou tak zůstat dlouho pozadu.
Brzy se začíná s hledáním vhodného místa pro budoucí jadernou elektrárnu i u nás. Volba padne na Jaslovské Bohunice nedaleko západoslovenské Trnavy. Už v této chvíli se ale komunističtí „odborníci“ dopouštějí první chyby.
Oblast je totiž tektonicky činná a mohou se zde objevit také silnější zemětřesení. Dalším přešlapem je pak výběr samotného paliva pro budoucí elektrárnu. Počítá se s využitím přírodního, nikoli obohaceného uranu.
To vyjde levněji, ale práce s palivem je v tomto případě riskantnější, protože se vyměňuje za provozu. Navíc přírodní uran vyžaduje v reaktoru další specifika. Českoslovenští inženýři pro „zkrocení“ štěpné reakce využijí tzv.
těžkou vodu a jako chlazení oxid uhličitý. Návrh takové konstrukce je velmi ambiciózní, ale také ojedinělý a nevyzkoušený.
V Jaslovských Bohunicích se začíná stavět roku 1958 a o tom, že vše rozhodně nejde podle plánu, svědčí fakt že jaderný blok, označovaný jako A-1, bude uveden do provozu až v roce 1972. Jeho výstavba přitom vyšla na tři miliardy korun.
Všichni zúčastnění se však v tu chvíli spokojeně plácají po ramenou. Mít vlastní jadernou elektrárnu, to je úspěch tehdejší vědy.
Zamčená záchrana
5. ledna 1976 pracovníci jaderné elektrárny vyměňují v reaktoru palivové články. Jde zhruba o pět metrů dlouhé válce, které se musejí zasunout do připravených kanálů, v nichž se speciálně uchytí, a šachta se uzavře.
Dělali to již mnohokrát, tentokrát se ale dopustí chyby. Úchyt článku selže, kanál je uzavřen jen na oko, tlak plynu následně článek vystřelí do vzduchu jako raketu. Prostorem reaktorové haly se začíná šířit jedovatý plyn. Část pracovníků stihne utéct.
Dva muži, Libor Benda a Izidor Ferech, takové štěstí nemají. Ve chvíli incidentu se nacházeli v prostoru pod reaktorovou halou. Když se dostali k únikovým dveřím, zjistili, že jsou zajištěny řetězem.
Ten sem vedení podniku nechalo nainstalovat poté, co se v elektrárně začaly množit krádeže. Personálu se naštěstí podaří dostat situaci pod kontrolu, a tak kromě dvou obětí na životech nemá havárie větší dopad.
Uplyne však něco málo přes rok a v Jaslovských Bohunicích hrozí další katastrofa…
Jako v Černobylu
22. února 1977 opět dochází k výměně palivových článků za provozu. Tentokrát se jeden z nich vznítí a roztaví část zařízení. Na vině jsou drobné kuličky tzv.
silikagelu, oxidu křemičitého, který se při skladování palivových článků používal k absorbování vlhkosti. Část z nich personál elektrárny v článku kvůli své nedůslednosti zapomněl. Škody na reaktoru jsou tentokrát značné.
I když ho zaměstnanci Jaslovských Bohunic okamžitě odstavili, dochází k úniku radiace.
„Na některých místech řeky Dudváh byly zjištěny hodnoty (radioaktivního cesia a stroncia) srovnatelné s ekvivalenční dávkou naměřenou v Černobylu během evakuace,“ cituje současný autor literatury faktu Jan A. Novák zprávu Greenpeace z roku 1992. Provoz bloku A-1 v Jaslovských Bohunicích už nebude nikdy obnoven. O obou incidentech se samozřejmě v dobovém tisku urputně mlčí.
