Opat Jindřich se roku 1278 vrací z diplomatické cesty, jejímž cílem byl Jeruzalém, zpět do Kutné Hory.

Zastavuje se na sedleckém hřbitově a rozprašuje na něm hlínu, kterou nabral na posvátném místě, na němž jsou k věčnému spánku ukládáni poutníci, a v níž se mají těla rozkládat za pouhých 24 hodin. Alespoň tak to praví pověst…

Ať už je na ní něco pravdy, nebo ne, zájem o pohřbívání právě na sedleckém hřbitově, který se tak stává „Svatým polem“, brzy roste, a to i mezi lidmi z daleka, třeba z Polska, Bavorska, nebo dokonce Belgie.

Hřbitov je přitom součástí cisterciáckého opatství, stejně jako nedaleká katedrála Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele nebo kostel Všech svatých, který je dnes proslulý svou kostnicí.

Stěhování nebožtíků

Když v roce 1318 Kutnou Horu postihne morová rána, pochováno je na hřbitově v Sedlci okolo 30 000 nebožtíků. 10 000 mrtvých pak přibývá v době husitských válek, během nichž sedlecký klášter vinou kališníků v roce 1421 zachvátí i plameny.

„Část hřbitova bude zrušena!“ je rozhodnuto na konci 15. století, a tak je nutné exhumovat ostatky 40 000–70 000 lidí. Uloženy jsou v kapli sedleckého kostela Všech svatých. Ten pochází ze 14. století a je postaven jako tzv.

karner, tedy typ sakrální stavby, kdy jsou nad sebe umístěny dvě kaple. V té spodní jednou vznikne proslulá kostnice.

Píše se rok 1511 a částečně slepý mnich bere do rukou další z kostí, která pochází z některého hrobu, jenž musel ustoupit rozrůstajícímu se městu. Pokládá ji do řady, stejně jako stovky kostí před ní. Vznikají tak vysoké pyramidy z kosterních ostatků. Za jeho úsilí se podle legendy má mnichovi vrátit zrak.

Morbidní umělec?

Doba jde ovšem dál a požadavky na architekturu se mění, a proto je na počátku 18. století přistoupeno k barokní přestavbě celého sedleckého kláštera. Ujímá se jí slavný architekt Jan Blažej Santini-Aichel (1677–1723).

Další změny pak prostor kostnice čekají ve druhé polovině 19. století. „Žádám Vás o vytvoření výzdoby,“ oslovuje kníže Karel III. ze Schwarzenbergu (1824–1904), jemuž po zrušení kláštera jeho pozemky připadly, řezbáře Františka Rinta (1835–po r.

1870) z České Skalice. Ten na sebe upozornil po prusko-rakouské válce (1866), kdy ze zbraní a dalších nalezených armádních předmětů vyrobil znak rakouského orla.

Originální podpis

V kutnohorské kostnici pod jeho rukama vzniká například lustr, na nějž je použita každá kost, jež se objevuje v lidském těle. Dále erb Schwarzenbergů, v jehož rohu je kostěný krkavec, který klove člověka do oka.

Má jít o vyobrazení vítězství Adolfa ze Schwarzenbergu (1551–1600) nad osmanskými vojsky v roce 1598. Rint se ale činí ještě mnohem víc, a tak vytváří mimo jiné i kříž, girlandy, svícny, monstrance a kalichy, a dokonce svůj podpis – to vše z lidských kosterních ostatků, které dezinfikuje a bělí chlorovým vápnem. Během těchto prací mu přitom pomáhá jeho rodina – manželka a dvě děti.

Foto: wikipedia.org