Římané byli obklíčeni přesilou, přesto dál udatně bojují. Kvádové proto bitvu zastaví. Odříznou nepřítele od všech zdrojů vody a trpělivě vyčkávají, až se jim sám vzdá. V parném letním počasí začnou římští vojáci brzy umdlévat. Před potupnou kapitulací je ale zachrání zázrak…
Římu od března 161 n. l. spoluvládnou císaři Marcus Aurelius (121–180) a Lucius Verus (130–169). Sotva se chopí moci, musejí čelit výpadům stále ambicióznější Parthské říše (na území dnešního Íránu).
Verus vytáhne na východ a do roku 166 se Římanům podaří nebezpečného rivala porazit. Bohužel, vojáci vracející se z války s sebou přinášejí domů neznámou nemoc, snad tyfus, mor nebo černé neštovice.
Ve Věčném městě vypuká epidemie, během níž umírají statisíce lidí. A jako by to nestačilo, na Římskou říši se řítí další pohroma, tentokrát ze severu…
Na území nepřítele
Přes Dunaj se valí na jih barbaři. Šikovně využívají méně chráněných prostorů mezi římskými pohraničními tábory. Nejaktivnější je germánský kmen Markomanů, podle něhož dostává série nadcházejících vleklých válek své jméno.
Aurelius s Verem spěchají na sever hasit nebezpečný požár. Epidemie neznámé choroby, zavlečené do říše z východu, jim notně komplikuje jejich záměry, římská armáda není zrovna v nejlepší kondici. Přesto se jim podaří výpady barbarů částečně otupit.
Jenže Verus v roce 169 umírá a záhy barbaři proniknou až k severovýchodní hranici dnešní Itálie. Současně zle poplení velkou část Balkánu. Využít těchto úspěchů však nedokážou. Iniciativu tak převezme Marcus Aurelius.
Stabilizuje situaci na severu, což mu ale nestačí. Uvědomuje si, že klíč k zajištění bezpečnosti Římské říše leží mimo její hranice, v oblasti středoevropského barbarika (území obývané barbarskými kmeny).
„To jej vedlo k rozhodnutí vypořádat se s vetřelci na jejich území,“ upřesňuje současný publicista Radek Tůma.
Zahnáni blesky
Tažení do barbarika v roce 172 probíhá dobře. Marcus Aurelius poráží germánské kmeny Kvádů a Markomanů. Jde ale jen o dočasný úspěch, již napřesrok se musí na nepřátelské území vrátit.
Někde na jižní Moravě nebo na středním Slovensku jsou římské jednotky – snad XII. Legie, zvaná Fulminata – obklíčeny přesilou Kvádů. Barbaři se chtějí vyhnout oboustrannému masakru. Je horké léto, a tak nepřítele odříznou od všech zdrojů pitné vody.
Římané už melou z posledního, když se najednou strhne liják. Oblohu navíc začnou křižovat blesky, které vnesou do řad barbarů velký zmatek. Římští vojáci „daru z nebes“ využijí a protentokrát si zachrání krk!
Pomohl mág?
Dodnes není jasné, zda u tohoto „zázraku“ byl také Marcus Aurelius. Antické prameny se neshodnou ani na tom, jestli onoho dne jen pršelo, nebo zuřila i bouřka.
Každopádně římský historik Cassius Dio (asi 155–asi 235) tuto událost popisuje jako božský zásah, který vyvolal egyptský mág v římských službách. Tehdejší stoupenci křesťanství s tím ale nesouhlasí.
Podle nich „byl způsoben modlitbami křesťanských vojáků“, jak vysvětluje Tůma. Ať tak, či onak, markomanské války se potáhnou až do smrti Marca Aurelia v roce 180. Římané zvítězí a přinutí barbarské kmeny alespoň na čas se stáhnout z jejich říše.
Foto: youtube.com, wikipedia.org
