V táboře zůstali převážně nemocní a na kost vyhublí vězni. Mnozí bloumají po lágru a hledají nějaké jídlo a vodu.

„Kdo se nedokázal pohybovat, nebo k tomu neměl dost energie, ležel netečně na lůžku ztuhlý zimou, a když umřel, nikdo si toho nevšiml,“ přibližuje Ital Primo Levi dění v Osvětimi pár dní před příchodem Rudé armády…

Většinu vězňů Němci odvlekli někam na západ. Zmizeli i všichni strážní a po silnici kolem tábora ustupují k německým hranicím jednotky wehrmachtu. „Řinčení pásů bylo slyšet ve tmě dřív, než se objevily tanky.

Zdálo se, že to nikdy neskončí,“ vzpomíná italský chemik a spisovatel židovského původu Primo Levi (1919–1987), který do Osvětimi přijel zkraje roku 1944. Na konci války onemocněl spálou, a tak ho esesmani nechali v táboře napospas osudu.

Leží na nemocničním pokoji s dalšími deseti pacienty. Venku mrzne, v noci se k nim dobývají vězni z prochladlých baráků, aby se trošku ohřáli. Nepustí je dovnitř, zabarikádují dveře. Neleknou se jejich výhrůžek a nenechají se obměkčit úpěnlivými prosbami!

Fronta se blíží

Spousta vězňů se nakazila úplavicí. Záchody jsou ucpané, protože se o ně nikdo nestará, a tak celá nemocnice i tábor jsou zaneřáděné lidskými výkaly! Po 20. lednu se na východě z dálky ozývají stále hlasitější výbuchy. Fronta se rychle blíží!

„Já jsem si pomyslel, že život venku je krásný a že by byl opravdu hřích, dát se potopit právě teď,“ vypráví Levi. Záchrana je na dosah! Má strach, že by se na poslední chvíli mohlo něco zvrtnout.

Ráno 27. ledna pomůže na nosítkách odnést dalšího mrtvého. Maďarského chemika, který poslední dva dny blouznil. Za chvíli do osvětimského tábora vstoupí první sovětští vojáci. Šokovaní muži postupně objeví na 7000 vězňů – vyčerpaných, nemocných, umírajících.

A kromě nich 600 mrtvol, 370 000 kusů pánského oblečení, 837 000 toho dámského nebo více než sedm tun lidských vlasů…