Knot svíčky se utápí v roztaveném vosku. Plamínek pomalu skomírá, až zhasne úplně. „To je dneska už třetí. Ale já jim to nedaruju!“ rozčílí se roku 1320 městský písař, který za soumraku dokončuje svůj zápis. Na adresu místních svícníků pronese pár nadávek, ale tím aféra neskončí.

Ve francouzském městečku Provins, ležícím asi 90 kilometrů jihovýchodně od Paříže, pracuje svícníků víc. Někteří si dávají na své práci záležet, jiní ji odbývají. Ten, který dodává svíce na místní radnici, se se zlou potáže.

Stížnost na jeho práci přednese písař už na zítřejší městské radě. „Půjde do šatlavy,“ rozhodnou radní. Prohřešil se proti svým povinnostem zajistit na radnici dostatek světla, a to se trestá.

Svícník si posedí pár dní v chládku, kde může přemýšlet o tom, že by měl příště pracovat lépe. Navíc přijde o lukrativní zakázku pro radnici.

Drží prvenství

Pravlastí moderní výroby svíček se stává právě země galského kohouta. První zmínka o cechu svícníků, specialistů na výrobu svíček, z Francie pochází z roku 1061. Zdejší svícníci jsou tak jedním z prvních evropských řemeslných cechů vůbec.

I Cire Trudon, francouzský podnik založený roku 1638, je zřejmě nejstarším dosud fungujícím výrobcem svíček na světě.

Výsada pro bohaté

Svícnici se stávají šlechtou mezi řemeslníky, díky nim se dá pracovat i po večerech. U nás se objevují až ve 14. století. „Pracovali jak se včelím voskem, tak s lojem.

Z vosku a loje lili svíčky, vyráběli sloupky, plastické obrázky a fakule,“ uvádí současná autorka Lenka Blažková.

Cechovní fakule je přenosná svítilna se schránkou plněnou zpravidla olejem či voskem, sloupky se zhotovují několikanásobným protažením knotu voskovou lázní, jejíž složení je tajemstvím. „Zprvu se svíčky vyráběly z loje, který však hodně čadil a zapáchal.

Včelí vosk byl mnohem vhodnější, ale také dražší, a tak se voskové svíce po celý středověk objevovaly spíše v kostelech, na hradech a v renesanci i v domech bohatých měšťanů,“ doplňuje další autorka Alena Vondrušková.

Exkluzivní práce

V roce 1354 si čtyři svícníci užívají měšťanské právo na Starém Městě pražském, o 65 let později jich má celá Praha už 13. Tvoří elitu, v 16. a 17. století jich je v české metropoli maximálně pět, někteří mají na starosti světlo pro královský dvůr.

Spisovatel Zikmund Winter (1846‒1912) píše o dvou svícnících, kteří pracují výhradně a jedině pro císaře Rudolfa II. (1552‒1612).

Jedná se o Wolfa Plaumba a Francouze Petita, „na něhož se roku 1611 mydláři a svícníci všech tří měst pražských vrhli se žalobou, že dělá svíce falešné“.

Konec sporů

Kvůli ceně materiálu se svíčky místo vosku často vyrábějí ze zvířecího loje, proto je nabízejí i řezníci, kteří mají loje nadbytek, a obírají tak svícníky o obchody.

Někdy dochází k rozbrojům mezi mydláři a svícníky na jedné (tato dvě řemesla mají většinou společný cech) a řezníky na druhé straně. Některé radnice u nás proto udělají konfliktům přítrž.

Když si v roce 1516 litoměřičtí mydláři a svícníci stěžují, že ve městě jejich řemeslo hyne kvůli aktivitě řezníků, konšelé jim pomohou.

Vydají nařízení, které řezníkům přikazuje, že chtějí-li kromě masa prodávat i mýdlo a svíčky, musejí je nakoupit od mydlářů či svícníků.

*** Obtížné zkoušky ***

* Dostat se do cechu svícníků v Čechách není v 16. a 17. století snadné. Tovaryš musí prokázat skutečné řemeslné umění, když se chce stát mistrem. „Udělej křestní svíčku,“ přikáže mu zkoušející.

* Dotyčný musí vyrobit svíčku o váze přesně tři libry (necelého 1,5 kilogramu) a ozdobí ji zlatem a štípáním, aby v kostele neudělala ostudu. Když má první úkol za sebou, čeká ho druhý. Zhotovuje kulatý tažený sloupek stejné váhy.

Foto: pic2.me, blog.english-heritage.org.uk, amazon.co.uk