„Viklef, Viklef, nejednomu ty hlavu zvikleš,“ poznamenává si Jan Hus (asi 1370–1415) na okraj jednoho traktátu anglického teologa. Jeho myšlenkami, s nimiž se seznámil na půdě pražské univerzity, je nadšený. Vezme si je za své. Hlavně tuto:

„Všechno záleží na tom, klademe-li pravdu na první místo, nebo na druhé.“ Od roku 1402 má příležitost s nimi seznamovat i širokou pražskou obec, protože se tehdy stává kazatelem v Betlémské kapli. Do tohoto úžasného prostoru se vejdou 2000, možná i 3000 věřících.

Doba mu přeje

Všichni mu doslova visí na rtech. Hus káže nejen česky, ale v podstatě jim mluví z duše. Pojmenovává jasně zlořády, které panují ve společnosti, a brojí proti nim.

„Nešťastným bohatstvím, v němž církev tone, zjedovatělo a otráveno je takměř všecko křesťanstvo na duši. Odkud svárové mezi papeži, biskupy a jinými kněžími? Psi se o kost hryžou! Vezmi kost, a přestanou!“ zaznívá z betlémské kazatelny.