Muž v kožešinové kapuci vyskakuje z vratkého člunu na břeh. Není to obyčejné přistání, ale historický okamžik. Na tomto kontinentu ještě před ním nikdy žádný člověk nestál.
Celý život norský přírodovědec Carsten Borchgrevink (1864–1934) směřoval na jih. Z rodné Kristianie, dnešního Osla, se mladík vydává studovat lesnictví do Saska. Jenže studium je pro dobrodružnou povahu mladého Nora příliš nudné.
Sotva školu absolvuje, hledá zaměstnání, které by ho naplnilo. Přichází čas pro další posun na jih. Carsten pluje do Austrálie.
Čtyři roky pendluje kontinentem se zeměměřičskými týmy, až se nakonec přece jen usadí v městečku Bowenfels, kde nastupuje jako učitel přírodopisu a jazyků. Jednoho dne si přečte článek o Antarktidě, který naprosto změní jeho život.
Ještě dál na jih
Dlouho nikdo o bližší prozkoumání antarktických oblastí nemá zájem, ale když se začne rozvíjet komerční lov velryb, míří na jih stále více lodí. Jedna z nich v září 1894 zakotví v Melbourne. Je to třístěžňová velrybářská loď Antarctica.
Norský obchodník a podnikatel Henrik Bull (1844–1930) hodlá při expedici k antarktickým břehům vyzkoušet nový druh harpuny. „Musím plout s nimi,“ rozhodne se Carsten, všechno doma opouští a spěchá do Melbourne. Má štěstí.
Antarctica přírodovědce potřebuje. Loď se 31člennou posádkou vyplouvá na přelomu let 1894 a 1895 a kapitán Leonard Kristensen (1857–1911) ji při hledání velryb vede daleko na jih do Rossova moře.

Závan realismu
Dne 24. ledna 1895 se vydá u Adareova mysu šestičlenná skupinka s kapitánem, Bullem i Carstenem k pevnině. Za pár okamžiků se Carsten stane prvním člověkem, který kdy vkročil na antarktický kontinent.
V srpnu 1895 pak zapáleně přednáší o výpravě k Adareovu mysu na Mezinárodním geografickém kongresu v Londýně a navrhuje zřídit na místě stálou výzkumnou stanici.
„Rozvířil akademickou půdu závanem realismu,“ hodnotí Carstenovo vystoupení učenec Hugh Mill (1861–1950) z Královské geografické společnosti. Od kongresu se však Carsten ještě podpory svého projektu nedočká…
Barometr nálady
Následující dva roky stráví horečným cestováním po Evropě a hledáním sponzorů. Toho pravého nalezne v podobě britského vydavatele George Newnese (1851–1910), který přispěje tehdy astronomickou částkou 40 000 liber.
I když z 29 členů expedice je 26 Norů, Carsten kromě přístrojů nakládá i 500 bambusových tyčí s britskými vlaječkami.
Loď Jižní kříž vyplouvá z Londýna 22. srpna 1898. Na Adareově mysu vzniká v únoru následujícího roku uprostřed kolonie tučňáků první základna na antarktickém kontinentě.
Tam také Carsten s desítkou svých nejvěrnějších dokáže v primitivní chatě přežít zimu, během níž pomocí psího spřežení podniká výpravy do vzdálenosti několika desítek kilometrů.
„Naše nálada klesala s barometrem, a ne vždy stoupala tak rychle,“ popíše pak náročné měsíce uprostřed ledu australský fyzik Louis Bernacchi (1876–1942).
I přes řadu nebezpečných situací včetně požáru nebo otravy výpary z kamen se skupina zapíše do dějin polárního výzkumu.
