Opilý básník vstupuje do bruselského hotelu À la ville de Courtrai, aby se smířil se svým přítelem. Nic ale neprobíhá tak, jak si představoval. Hlavní roli v debatě bude hrát revolver, který si toho rána koupil.
Průměrnému žákovi pařížského Bonapartova lycea Paulu Verlainovi (1844–1896) je pouhých 14 let, když se v jeho životě objeví zcela nové podněty. Patří mezi ně cigarety a alkohol, ale také básně Charlese Baudelaira (1821–1867).
To vše nasává s náruživostí sobě vlastní. Sám začíná s psaním veršů, které ho jednou zařadí mezi špičku generace nekonformních, takzvaně prokletých básníků.
Rok ráje, rok pekla
Ve 20 letech lze Paula Verlaina, momentálně úředníka na pařížské radnici, nejspíše zastihnout v některé z místních kaváren při náruživém popíjení absintu. Je obklopen skupinou podobně smýšlejících a života si užívajících kumpánů.
„Básník je šílenec, ztracený v dobrodružství,“ prohlašuje. Jeho první sbírka Saturnské básně ještě vyjde takřka bez povšimnutí.
V roce 1870 se Verlaine žení a za rok se mu narodí i syn, jenže největší porci lásky si básník ponechává pro někoho úplně jiného. Jeho svět obrátí zcela naruby dopis od mladíka jménem Arthur Rimbaud (1854–1891), jehož přiložené básně Paula nadchnou.
Jejich autora obratem pozve do Paříže. „Vypadal jako mladý školák, který příliš rychle dospěl,“ líčí pak první setkání s Rimbaudem.
Začíná se rozvíjet nejsilnější vztah jeho života, propletenec umělecký i milostný, kterému alkohol dodává koření v podobě hádek, výbuchů vzteku a projevů násilí. Verlainova manželka Mathilde (1853–1914) to násilí zažije i na sobě a manžela nakonec opouští.
„Rok ráje, rok pekla a neustálého utrpení, takové byly mé dva roky manželství,“ svěřuje se pak smutně.
Rozpojení smyslů
Verlaine s Rimbaudem nyní táhnou Paříží i Evropou a obdařují svět úžasnými básněmi. „Ve verších záleží především na jejich hudbě,“ popisuje Paul svou tvorbu. „Miluji to slovo dekadence, třpytící se v purpuru a zlatě.
Naznačuje jemné myšlenky duše schopné intenzivních rozkoší,“ vyjadřuje své pocity. Na svět přicházejí nesmrtelné sbírky jako Galantní slavnosti nebo Romance beze slov, v níž se láska k Rimbaudovi projevuje snad nejsilněji.
Ta láska má ovšem mnoho podob a patří mezi ně i bouřlivé scény a rozchody. „Je to rozpojení všech smyslů,“ líčí onen čas Verlaine.
V jednom z nejtemnějších období tohoto vztahu dokonce svého přítele v červenci 1873 postřelí a skončí na dva roky ve vězení. Po propuštění se vrací domů stále stejný Verlaine.
Není tu už sice Rimbaud, ale absint zůstává a objektem Paulova násilí se nyní stává jeho matka. Prokletý básník se propadá do chudoby, tím víc je však především mladou generací považován za ikonu nového stylu.
Když přesně před 130 lety 8. ledna 1896 umírá, rozloučit se s ním přichází celá umělecká Paříž.
