Ferdinand Peroutka cítí, že demokracie v Československu je v rozkladu. Nenechá ji ale padnout bez boje.

„Máme-li si vybrat mezi tím, že budeme umlčeni, nebo že se umlčíme sami, zdá se nám mnohem důstojnější první způsob,“ napíše v únoru 1948 ve Svobodných (Lidových) novinách. 25. února dojde ke komunistickému převratu.

Na kulturu první republiky se po druhé světové válce již nenaváže. Někdejší osobnosti jsou buďto po smrti, nebo natolik slabé, že je nový společenský proud smete jako divoká voda.

Jedním z posledních velkých mužů staré éry, který v sobě ještě má dost sil, je Ferdinand Peroutka (1895–1978).

Novinář, intelektuál a bývalý člen kruhu takzvaných Pátečníků střídá v srpnu 1945 Eduarda Basse (1888–1946) na pozici šéfredaktora Svobodných novin (dříve Lidových novin, nový název nesly od dubna 1945 do května 1948, pak se vrátily k původnímu).

Na rozdíl od svého předchůdce je ale politicky vyhraněnější, a byť se mnohdy zastává socialismu a budovatelské vize obecně, odmítá uctívání Sovětského svazu a nedemokratické kroky poválečné vlády. Za to se stane úhlavním nepřítelem levicového tisku v čele s Rudým právem.

Vstup do „války“

Trvá to asi dva roky, než si Peroutka uvědomí, že sáhodlouhé polemiky, věcná argumentace a mávání olivovou ratolestí nikam nevedou. Komunističtí papaláši a jejich novináři nestojí o dialog.

Aby se nemuseli zaobírat jeho kritikou, raději ho odsoudí jako „reakcionáře“ a „škarohlída“. Peroutkovou reakcí na nečestné urážky je jeho úvodník z července 1947, v němž svoji pomyslnou ratolest rozštípe na třísky.

„Byl to mezník, jímž se od komunistů definitivně oddělil a přestal hledat styčné body s nimi…Peroutka uznal, že druhá strana proti němu vede válku, a konečně na to přistoupil, a tak od této chvíle byl také on ve válce,“ uvádí v monografii o Peroutkovi současný spisovatel Pavel Kosatík.

Boj za národ

Peroutka se tímto dostává pod ještě větší tlak ze strany levicového tisku a zároveň do ještě větší izolace. „Promiň, nechci mít problémy,“ slyší čím dál častěji od přátel a kolegů, které požádá, aby k němu do novin přispívali s komentáři k probíhajícímu dění.

Coby lidé znalí vyostřujícího se politického napětí tuší, k čemu se schyluje, a obávají se, aby si do budoucna nezavařili.

„Kdyby se sebevíce mraků stahovalo, nemůžeme opustit věc, kterou jsme začali… Bojujeme, skoro zoufale, za uchování starého známého charakteru českého národa,“ píše odhodlaně Peroutka v očekávání nejhoršího.

Zrazen vlastními

V podobném duchu se nesou i jeho úvodníky z února 1948. Ve stejnou dobu se ale ve Svobodných novinách začínají objevovat i texty namířené proti Peroutkovi, vlastnímu šéfredaktorovi!

Bývalí přátelé, nyní zavilí komunisté, se shodují, že současný kurs novin je neudržitelný. Rozpor vyústí 24. února, kdy Peroutku redakce sesadí.

Na jeho místo v čele Svobodných novin nastupuje Jan Drda (1915–1970), který se hned další den jménem deníku přihlásí k probíhajícím politickým změnám, tj. komunistickému převratu.

„Puč ve Svobodných novinách byl tedy vlastně připraven ještě dřív, než došlo k puči ve společnosti,“ uvádí Kosatík. Za Drdova vedení legendární noviny o čtyři roky později zbankrotují.

*** Dožije v exilu ***

* Peroutka ví, že po Vítězném únoru už pro něj není v republice místo. Přes Německo a Anglii emigruje do USA. Na svoji domovinu ale nezanevře.

* Angažuje se v Radě svobodného Československa (hlavním orgánu politického exilu) a od roku 1951 působí jako první ředitel Rádia Svobodná Evropa, pro které píše stovky komentářů.