„Tak dobrou noc, drahá,“ zamumlá Ladislav Stroupežnický a zabouchne za sebou dveře své ložnice. Pro jistotu ještě pootočí klíčkem ve dveřích. K prosbám manželky, aby se alespoň jeden večer zdržel u ní, je netečný.

Nechce totiž, aby jej viděla bez nosní protézy. Do konce života tak pyká za to, že si v mládí ustřelil část obličeje…

Pozdější slavný dramatik Ladislav Stroupežnický se narodil 6. ledna 1850 v jihočeských Cerhonicích. Jakožto syn hospodářského správce na církevním velkostatku si od malička žije v blahobytu, což se projeví i na jeho povaze.

Sám zatím nic nedokázal, ale už si dovoluje komandovat spolužáky a učitele. Ve druhém ročníku reálky (druh střední školy) je proto vyloučen. Během práce u otce pak dojde k oné nešťastné události.

Jednoho srpnového dne roku 1867 mladý Stroupežnický zmerčí na poli osobu, o níž se domnívá, že je pytlák. Z ramene sejme pušku, zamíří a po neznámém vetřelci vypálí.

Jakmile uvidí padat tělo k zemi, uvědomí si hrůzu svého činu a pak si ve změti výčitek a paniky přiloží hlaveň pušky pod bradu. Ustřelí si dolní čelist, část horního patra a nos. Incident však jako zázrakem přežije.

Změní vzhled i povahu

17letého mladíka převezou ve vážném stavu do nemocnice v Praze. Ačkoliv lékaři dělají, co mohou, Stroupežnického tvář zůstane navždy znetvořena.

„Jelikož až do plastické operace nemohl mluvit, využil čekání k tomu, aby si doplnil nedokončené vzdělání, a navíc se pustil do prvních literárních pokusů,“ píše současná autorka Stanislava Jarolímková. V nemocnici mladík stráví asi rok.

Na chvíli se pak sice vrátí do rodných Cerhonic, ale roku 1873 natrvalo odjíždí do Prahy. Povahově je to úplně jiný člověk – povýšenost u něj střídá pokora a újmu utrpí i jeho vztah ke společnosti, jíž se kvůli svému hendikepu straní.

Na veřejnosti se maskuje nosní protézou z vosku, ale „kdysi pohledný mladík se už nikdy nedal fotografovat“. Kromě několika karikatur tak není téměř známa žádná jeho podobizna…

Stud před chotí

Stroupežnický vystřídá několik zaměstnání. Nejvíce se vyznamená jako vůbec první dramaturg Národního divadla. „V této funkci byl velmi náročný, čímž podle historiků zajistil této scéně kvalitní repertoár,“ připomíná Jarolímková.

Když už Stroupežnickému táhne na 40 let, potká ho konečně štěstí i v osobním životě.

Bere si půvabnou herečku z divadla, Annu Turkovou (1855–1909)…„Říkalo se o ní, že byla lepší manželkou než umělkyní, což pro jejího muže bylo dobře, neboť ho milovala, přestože se před ní večer zamykal, aby ho neviděla bez nosu,“ uvádí dále česká autorka.

Společný život jim však vydrží pouhé dva roky, v srpnu 1892 totiž Stroupežnický umírá na tyfus.

*** Na uznání si musí počkat ***

Zásadní vliv na Stroupežnického rozhodnutí odstěhovat se do Prahy má úspěch jeho povídek.

V 21 letech mu jako první v Humoristických listech vyjde povídka Kantorovy trefuňky a v dalších letech se vrhne i na poezii a divadelní hry.

Ohlas u většiny jeho výtvorů není valný, dokonce i drama Naši furianti o životě na venkově je tehdejším publikem přijato s rozpaky. Dnes se ovšem jedná o mnohokrát reprízovanou klasiku.