Celý den je jako na trní. V Praze se střílí a tam někde venku je i její syn. Kněžně Windischgrätzové to nedá a vyhlédne z okna. Výstřel v tu chvíli roztříští sklo a sráží ji k zemi.

Nešlo z její strany o hazard, vždyť kolem domu už byl klid. Choť Alfreda Windischgrätze (1787–1862), velícího generála v Čechách, si v tu chvíli patrně neuvědomila, jak moc neoblíbený je její muž.

Navíc komandatura, kde zároveň bydleli, je místo Pražanům dobře známé, a tedy i snadný, byť jistě dobře střežený cíl. Nikdo však nepředpokládal, že by si někdo vyřizovat účty zrovna s ní, s jemnou dámou s charitativními sklony.

Spletl si tak neznámý střelec cíl? Však také kníže, když přiběhl ke své umírající paní, vyhrkl: „Mně to bylo určeno, tebe to postihlo.“ Jako by neštěstí v životě kněžny Marie Eleonory Windischgrätzeové (1796–1848) nebylo už od mládí dost…