„Proč jsi přestal psát?“ ptá se vyčítavě mladý Havlíček přítele Jirgla. „Bolí mě ruka,“ zasténá dotázaný a promne si namožené zápěstí. Nato Havlíček pouze obrátí oči v sloup. Snad aspoň druhý kamarád dělá, co má nakázáno.

Havlíček ví, že s lajdačením by to daleko nedotáhli, a chce z nich přece vychovat řádné vlastence.

Legenda české národně obrozenecké žurnalistiky Karel Havlíček Borovský (1821–1856) přichází na svět v říjnu 1821 do rodiny kupce. Ačkoliv v dospělosti prosluje jako přísný a chladně uvažující muž, v dětském věku s ním šijou všichni čerti.

Už vikář, který ho má často na starosti, o něm prohlásí, že „buď z něho jednou bude něco velkého, anebo přijde na šibenici“. Ve škole se prý na učitele neustále mračí a se spolužáky se pere.

Tropit dětinské neplechy přestane až po příchodu do Prahy v roce 1838. Svérázná povaha ale Havlíčkovi zůstane i zde. Nejvíce to odnáší jeho mladší bratr František, jehož starší sourozenec neustále poučuje.

Velké plány

Své si s ním ale užijí i jeho dva nejbližší přátelé, v nichž Havlíček hodlá pěstovat národovectví. Viléma Gablera (1821–1897), který pochází z německy mluvící rodiny, nutí, aby se učil česky a rozvíjel svůj malířský talent.

František Jirgl (1822–1864) prý zase musí zpracovávat dějiny různých zemí a pilovat hru na housle. „Pak se všichni tři měli vydat do Španěl, kde by Gabler maloval, Jirgl koncertoval a Havlíček psal.

Chlapci brali úlohy, které jim Havlíček přidělil, opravdu vážně. Jirgl denně cvičil a Gabler vstoupil do malířské akademie,“ uvádí současný spisovatel Slavomír Ravik.

K jejich cestě na Pyrenejský poloostrov ale nedojde, neboť se v roce 1840 Havlíček rozhodne stát knězem a vstoupí do arcibiskupského semináře. Zdejší pobyt ho ale zklame a už další rok se studiem končí.

Zfackuje studenta

Nějaký čas stráví jako soukromý učitel v Rusku, ale po neuvážené facce nezbednému žákovi, který byl náhodou synem jeho zaměstnavatele, si balí kufry a jede zpátky domů.

Cesta po Rusi ho alespoň vyléčí z naivního obdivu k této zemi… Po návratu se zamiluje nejprve do sestry přítele Jirgla Terezie a poté do dcery ze zámožné německobrodské (dnes havlíčkobrodské) rodiny Fanny Weidenhofferové.

Ani jeden vztah ale nevyjde. První ho odmítne, s druhou to sám skoncuje poté, co mu dojde trpělivost s jejími rodiči, kteří se na Havlíčkovo povolání novináře dívají skrz prsty.

Přitom místo redaktora v Pražských novinách a České včele přijímal částečně proto, aby měl kvůli své nastávající stálé zaměstnání…

Pryč s potížistou

Napotřetí již má více štěstí. V roce 1848 si bere za manželku půvabnou Julii Sýkorovou (1826–1855) a spolu zplodí dceru Zdenku (1848–1872).

Ve stejný rok začíná Havlíček vydávat Národní noviny, v nichž ovšem silně kritizuje mocnářství. Brzy se tak dostane do hledáčku policie a císaře Františka Josef I. (1830–1916), který osobně nechá Havlíčka deportovat do italského Brixenu.

Domů se po více než třech letech vrací až 15. května 1855, přičemž svou milovanou ženu už živou nezastihne. V Praze se ho navíc coby nepřítele režimu staří přátelé straní. Borovský umírá v červenci 1856 na tuberkulózu.

*** Nikdy se nepoddám! ***

* Od bolestivého odmítnutí Terezií Jirglovou je Havlíček ve vztazích poněkud opatrnější, a i když pak potká svoji budoucí manželku Julii, dá jí před svatbou jasně na srozuměnou, že její spokojenost u něj rozhodně není na prvním místě.

* „Můžete mi věřit na slovo, že jakkoli Vás miluji pro vlastnosti Vašeho srdce a ducha, přece mám tolik chladného rozumu a pevnosti, že nikdy a za žádnou cenu se nepoddám Vašim bezdůvodným a jednostranným předsudkům,“ napíše své nastávající…Julie mu ale po těchto slovech nedá košem a naopak se sama jeho způsobu života podřídí.