Pach spáleného masa je cítit v královské ložnici. Uprostřed oblaku štiplavého dýmu skučí v bolestech Karel II. Navarrský. Sloužící ho obskakují, ale po straně nejeden z nich jedovatě poznamená: „Má, co si zasloužil…“

Vládce maličkého navarrského království, které leží na severu dnešního Španělska, trápí špatné zdraví. Většinu času tráví Karel II. Navarrský (1332–1387) ve svém pokoji a oslovuje lékaře i nejrůznější šarlatány s prosbou o radu.

Střídají se u něj v jeho paláci v Pamploně jako na běžícím pásu. „Jak bych získat zpět kondici jako za mladých let?“ ptá se zoufale stárnoucí muž jednoho z nich.

„Ať vám sloužící připraví pytel z dobrého lněného plátna, tak velký, abyste se do něj vešel, a celý ho důkladně namočí v kořalce. Nechte se do něj zašít a buďte v něm celou noc. Tím se podpoří léčebná síla.

Jakmile z něj vylezete, budete vitální jako mladík,“ doporučí mu. Král neváhá a poslechne. Nařídí služebnictvu, co má udělat.

Hloupý nápad

Když vše nachystají, král na lůžku vleze do připraveného pytle. Pasuje mu přesně na míru. Teď zbývá už jenom nechat se do něj důkladně zašít. Pilná služka se pouští do práce.

Šije a šije, když tu jí na konci, když se dostane až ke králově krku, zbývá ještě dlouhý kus nepoužité nitě. Co s ním? Nechce ho nechat jen tak viset z pytle, aby hyzdil její pečlivě odvedenou práci.

Zároveň ale odmítá použít nůžky či cokoli ostrého k odříznutí, aby králi neublížila. Pohlédne na svíčku, která hoří ve svícnu, umístěném na nočním stolku. „Upálím ten kousek,“ probleskne jí hlavou a už sahá po svíčce. Přiblíží hořící knot k rohu pytle.

Jenže alkohol vzplane velice snadno. Od ohně chytne nejenom nit, jak měla nebohá dívka v úmyslu, plameny okamžitě přeskočí i na lihem důkladně nasáklé lněné plátno. To hoří jako papír. Pytel i se zašitým králem se rázem změní v pochodeň.

Služka na útěku

Zoufalá služka zírá na hořícího panovníka. Krve by se v ní nedořezal. Místo, aby volala o pomoc, zděsí se, co to provedla, a nevyrazí ze sebe ani slovo. Až po chvíli v hrůze vybíhá z pokoje a prchá chodbou a po schodech pryč.

Co nejdál od zkázy, kterou natropila. „Pomoc, pomoc!“ ozývá se zatím z královské ložnice. „Hořím!“ křičí v bolestech král. Nikdo ho ale neslyší. Zuřivě sebou škube, jenže šance, že by v zábalu dokázal sám sebe uhasit je malá.

Kdyby pytel byl suchý, tak snad, jenže pálenka je vynikající hořlavinou. Nakonec přece jen přibíhají sluhové a panovníka se jim podaří uhasit. V obrovských bolestech a s popáleným celým tělem Karel II. dlouho umírá. Naposledy vydechne 1. ledna 1387.

Boží trest za hříchy

Sloužící to za nic na světě nepřiznají, ale vlastně se jim po jeho smrti uleví. Král měl nejenom mezi svými blízkými, ale na celém dvoře, v celé zemi i jinde v Evropě pověst mazaného a podlého intrikána, který se neštítil jakékoli lsti.

Proto jeho kruté smrti nikdo příliš nelituje. „Je to boží trest za jeho chování,“ šeptají si mezi sebou dvořané.

Stejného názoru je spousta dobových i pozdějších kronikářů, například Všeobecný dějepis občanský Josefa Františka Smetany (1801–1861), který u nás vychází roku 1846 a zmiňuje se i o Karlově životě, uvádí, že „byl král tento, příjmím Zlý, s příbuzným trůnem francouzským ve starých rozepřích a všeliký odpor proti němu podněcoval“.

Zlý nebo Špatný, takové přízvisko Karlovi přisoudí dějiny. Proč? Po jeho nenávistnou povahu.

Účastnil se několika spiknutí proti francouzskému králi Janovi II. (1319–1364) a zapletl se minimálně do dvou pokusů o otravu jeho syna Karla V. (1338–1380). Mistrně se ale vždy dokázal vyvléknout z důsledků svých činů.

Moralisté proto s oblibou líčí jeho smrt jako ukázku trestu za hříšný život a podlé intrikánství…

Senzace v Evropě

Verzí o přesných příčinách jeho skonu ovšem koluje hned několik…Podle té, kterou sepisuje roku 1803 anglický novinář Francis Blagdon (1778–1819), byl král „v takovém stavu rozpadu, že nedokázal ovládat své končetiny, proto se poradil s lékařem, který mu nařídil, aby se od hlavy k patě zabalil do látky napuštěné brandy…“ Následuje známý příběh o služce, která konec nitě upálila svíčkou.

Trochu jiný příběh ale vypráví anglický vydavatel John Cassell (1817–1865): „Trpěl spoustou nemocí pramenících z jeho zlozvyků.

Aby si udržel tělesnou teplotu, radil mu lékař zabalit se do povlečení namočeného ve víně a zahřívat se pánví s horkým uhlím.“ Plamínek z uhlí pak přeskakuje na něj.

„Byl strašně spálený, ale setrvával téměř čtrnáct dní v těch nejhroznějších mukách,“ popisuje Casell jeho poslední chvíle. Jenom biskup, který prý měl být u Karlova lože až do okamžiku jeho skonu, tvrdil, že král zemřel pokojně v posteli. Historka o smrti v plamenech se šíří celou Evropou.

*** Zachránila ho sukně ***

* „Bál světlušek“ se 28. ledna 1393 málem stane osudným francouzskému králi Karlovi VI.  (1368–1422)…Ples, spojený s maškarními maskami, se pořádá u příležitosti sňatku královniny oblíbené dvorní dámy Kateřiny l´Allemande.

* Karel VI. se s pěticí přátel převlékne za divé muže. Pomažou se smůlou, oblepí peřím a koudelí a přivážou se k sobě řetězem.

* Králův bratr Ludvík z Valois (1372–1407) se k maskovaným mužům přiblíží s pochodní a zapálí je – podle některých verzí příběhu nechtěnou manipulací s ohněm, podle jiných snad i schválně…Mezi bratry totiž nepanují zrovna dobré vztahy.

* Vévodkyně z Berry (1378–1424) naštěstí plameny na králi pohotově uhasí svojí sukní. Ostatní čtyři z pětice divých mužů později zemřou na popáleniny. Král propadá depresím a duševní chorobě.