Historie tu na hosty dýchá na každém kroku. Tenhle hotel totiž své služby nabízí nepřetržitě už více než 1300 let a svých staletých tradic se nehodlá vzdát ani v moderní době.
Horké prameny na úpatí pohoří Akaiši lákají Japonce po staletí, a tak je jen otázkou času, kdy se organizace jejich pobytů ujme nějaký podnikavec. V roce 705 využívá příležitost Fudžiwara Mahito, syn pobočníka 38. císaře Tendžiho (626–672).
U pramenů zakládá onsen, hostinec s termálními lázněmi, kterému vybírá jméno Keiunkan. Na místě buduje ubytovací zařízení a termální prameny vybavuje potřebným zázemím.
Pro bazény s horkou vodou nachází místo v jeskyních, i když jeho následovníci v dalších staletích budou prostředí vylepšovat a přenesou koupele do dřevěných chatek na povrchu.
„Jednou sem budou cestovat nejvýznamnější osobnosti Japonska,“ prorokuje Mahito a ve svém odhadu se nemýlí. Rád přijíždí třeba vojevůdce Šingen Takeda (1521–1573), jeden z nejmocnějších mužů své doby, či slavný šógun Iejasu Tokugawa (1543–1616). Plejádu VIP hostů z řad samurajů či šógunů doplňuje i současný císař Naruhito.
Na konci světa
Staletí plynou, ale Keiunkan si stále drží svou výjimečnost. Nejenže existuje nepřetržitě už 1320 let, ale po celou tu dobu ho provozují příslušníci stejné rodiny, a to už po 53 generací.
V roce 2011 je Keiunkan dokonce zapsán do Guinessovy knihy rekordů jako nejstarší stále provozovaný hotel světa. Dnes má k dispozici 37 pokojů a restauraci a čerpadla ženou do bazénů 1000 litrů horké vody za minutu.
Světová proslulost hotelu ostře kontrastuje s jeho nedostupností. Cesta k němu začíná v Šizuoce, odkud vlak po hodinové jízdě s výhledem na Fudži cestující vyklopí ve vesničce Minobu.
Ta je tak malá, že zdejší nádraží přijímá pouze hotovost a vydává jen papírové jízdenky. Autobus z Minobu pak musí překonat další hodinu jízdy klikatými horskými silničkami.
„Díky odlehlosti podnik přežil dlouhá staletí,“ uvědomuje si současný ředitel Kenžiro Kawano, který tu pracuje už přes 40 let.
Postele nežádoucí
Tady přežívají historické tradice. První z nich je odložení bot, které za prahem hotelu nejsou povoleny. Místo nich čekají na návštěvníky pantofle, označené jménem hosta.
Stěny pokojů zdobí originální japonské svitky s kresbami zvané kakejiku, doplněné kaligrafickými podpisy umělců. Pohled z velkých oken prozradí prameny všudypřítomnými oblaky horké páry. Vřídel je tu šest, čtyři venkovní a dvě vnitřní.
Podlahy jsou kamenné, vany v lázních jsou vyrobeny ze dřeva a večeře v soukromí se skládá z pěti chodů, které jsou ověřené staletími. „Chceme zajistit, aby naši hosté zažili autenticitu tradice, kterou jsme v průběhu let chránili,“ říká ředitel.
Dobře ví, že mnoho tradičních termálních hotelů se přizpůsobilo moderní době a ustoupilo od historických zvyklostí. „Dovolují vstup v botách a do pokojů místo matrací nainstalovali postele, touto cestou se ale my nikdy nevydáme,“ prohlašuje.
