Měl špatné učitele, přesto se stal nejlépe placeným malířem své doby a na jeho služby stáli fronty nejvýznamnější šlechtici. Václav Vavřinec Reiner byl muž, kterému rozměr běžných malířských pláten nestačil…
Kdyby se po třicetileté válce bavorský stavitel Martin Reiner nerozhodl přestěhovat do Čech, nejspíš by naše barokní malířství přišlo o jednu ze svých nejvýznamnějších postav. V srpnu 1689 je ale v pražském kostele u sv.
Havla pokřtěn Martinův vnuk, který dostává jméno Václav Vavřinec. V tu chvíli se začíná psát slavná historie umělce, na nějž bude národ pyšný po celá staletí.
Žák živí učitele
Václav Vavřinec Reiner zdědí umělecké vlohy především po otci. Jan Reiner je řezbářem a sochařem, i když rozhodně nepatří ke špičkovým představitelům své profese.
Jako první učitel nadaného synka ale bohatě stačí, a když už nemá potomkovi co předat, nahradí ho malíř Antonín Ferdinand Schweiger. Ani on není považován za zrovna uznávaného umělce, ale je členem malířského cechu, a má tedy právo přijímat učně.
Brzy zjistí, že se s malováním nemusí příliš namáhat, protože talentovaný tovaryš ho prodejem svých prvních děl dokáže bez potíží uživit.
Čím větší, tím lepší
I sám Václav dobře ví, že od svého mistra toho už víc nepochytí. Najde si proto jiné vzory. Obdivuje holandské malíře, snaží se tvořit v jejich stylu. Zásobuje obrazy ty nejbohatší, ale jeho zájem je už dávno zaměřen jiným směrem.
Dalším z jeho osudových vzorů je totiž barokní malíř Jan Kryštof Liška (asi 1650–1712), vratislavský rodák a největší hvězda své doby v oboru nástěnných maleb. Reiner si jeho umění brzy osvojí, ale paláce pražských zbohatlíků mu zakrátko nestačí.
Je třeba hledat větší plochy. Jednu takovou nachází v kostele cisterciáckého kláštera v Oseku, kde vyzdobí boční loď svatostánku tak skvěle, že vzápětí dostane ještě větší zakázku od Jana Josefa z Valdštejna (1684–1731), majitele nedalekého duchcovského zámku.
Zámecké stropy se zanedlouho promění v galerii rodové historie Valdštejnů a Václav překoná svou neochotu věnovat energii malování obrazů, když pro jednoho z nejbohatších šlechticů své doby vytvoří i 22 olejomaleb.
Maluje Titány
Teď už jméno Václav Vavřinec Reiner zná každý, kdo mezi mecenáši umění něco znamená.
Pod jeho rukama ožívá kupole poutního kostela na Bílé hoře i klenba nad hlavním schodištěm pražského Černínského paláce, kde se už navždy budou na fresce nazvané Gigantomachie utkávat mytologičtí Titáni s olympskými bohy.
Dokonce i o 20 let starší kolega Petr Brandl (1668–1735) Reinera doporučuje místo sebe, když je třeba najít autora pro fresky v křižovnickém kostele na Starém Městě pražském. Reiner se stává malířskou celebritou a nejlépe placeným domácím umělcem.
Vydělává čtyřnásobně víc než Brandl nebo sochař Matyáš Bernard Braun (1684–1738). Od tajemného šerosvitu svých prvních prací se propracovává k zářivějším barvám. Léta strávená na lešení v chladných nevytápěných kostelích si ale vybírají daň na jeho zdraví. Choroba ledvin způsobí Reinerův předčasný odchod z tohoto světa 9. října 1743.
