Skotský ostrov Bute v zálivu Firth of Clyde se může pochlubit mnoha pamětihodnostmi v čele se slavným novogotickým palácem Mount Stuart a rozvalinami středověkého hradu.

Největší atrakcí jsou zde ale nejzachovalejší veřejné záchodky z viktoriánské doby v přístavu Rothesay.

Ženám vstup zakázán

Stavba veřejných toalet v Rothesay vyšla v roce 1899 na 530 liber, což by s ohledem na inflaci v přepočtu na dnešní ceny činilo zhruba 2,6 milionu korun.

Před návštěvníky se otevírá velká místnost s mozaikovou podlahou, vysokým dřevěným stropem se střešními okny a naleštěnými měděnými trubkami. Pečlivě zrestaurované toalety jsou dodnes funkční, ovšem využít je mohou pouze muži.

V době stavby se prostě nepředpokládalo, že by viktoriánská žena takové zařízení kdy potřebovala…

Nejkrásnější na světě

Toalety v Rothesay vybudovala glasgowská firma Thomase Twyforda (1849–1921), průkopníka hygieny a vynálezce keramického splachovacího záchodu.

„Twyfordovy keramické obklady jsou nejkrásnější na světě,“ tvrdí anglická spisovatelka a fotografka Lucinda Lambtonová (*1943) ve své knize o historii toalet Chrámy pohodlí.

Stěny jsou zaplněny dvěma desítkami umně zdobených pisoárů z porcelánu a černého mramoru, opatřenými černobílými kachlíkovými stupátky, střed prostoru pak zaujímá kulaté pódium s dalšími šesti mramorovými pisoáry. Ukázkou mistrné řemeslné práce jsou i umyvadla z modrého porcelánu.

Peníze nesmrdí

Podle dobových pramenů bylo už ve 3. století př. n. l. na území starověkého Říma 150 veřejných toalet, přístupných dlouho zdarma. Až císař Vespasianus (9–79 n. l.) vstup na záchodky zpoplatnil. „Peníze nesmrdí,“ prohlásil prý tehdy.

Veřejné toalety v Římě tvořila zpravidla velká místnost se dvěma řadami lavic s otvory, pod nimiž byly umístěny žlaby s tekoucí vodou, která vše odnášela do řeky Tibery.

Součástí byly i čistící houby, zvané xylospongia, používané všemi návštěvníky a jen občas dezinfikované octem.

Kam se hrabou boháči

První dochovaná zpráva o zřízení veřejného záchodku v Praze pochází z 20. října 1472 a obsahuje ji Malostranský radní manuál z let 1419 až 1481, dnes uložený v Archivu hlavního města Prahy.

Suchá toaleta podle zápisu stála u Újezdské brány, průchodu v městském opevnění z centra na Smíchov. Byla to na svou dobu velká vymoženost, protože toaletou nebyla vybavena ani většina domů bohatých pražských měšťanů.

Soukromí pod kabátem

Ve středověkých městech se na hygienu příliš nedbalo. V roce 1797 vydali dokonce radní v bavorském Bayreuthu nařízení zakazující vykonávání potřeby na veřejných místech.

Funkci veřejných toalet pak rychle v Beyreuthu i v řadě měst převzali lidé, kterým se říkalo Madame toilette nebo Monsignor toilette. Nosili s sebou dřevěné vědro a byli vybaveni obrovským koženým kabátem.

Zákazník tak mohl vykonat potřebu třeba přímo uprostřed tržiště a obří kabát ho spolehlivě zakryl před zraky kolemjdoucích.

Všechno jen za penny

Světová výstava v Londýně v roce 1851 přilákala 14 000 vystavovatelů a navštívilo ji 6 000 000 lidí, tedy třetina tehdejší britské populace. Návštěvníky uchvátil především hlavní výstavní pavilon, zvaný Křišťálový palác.

Inženýr George Jennings (1810–1882) do něj nainstaloval veřejné záchodky, takzvané Monkey Closets. „Úroveň civilizace můžeme měřit kvalitou sanitárních zařízení,“ prohlásil.

Během výstavy jeho veřejné toalety navštívilo 827 280 lidí, kteří za použití zaplatili po jedné penny. V ceně ovšem získali i ručník, hřeben a leštidlo na boty. V té době také vznikl výraz „utratit penny“ jako eufemismus pro použití veřejné toalety.

Pozvání do salonku

Síť pražských veřejných toalet se začala budovat na sklonku 19. století i zásluhou soukromých podnikatelů.

V roce 1888 město uzavřelo smlouvu s lesním inženýrem Bohdanem Procházkou, která ho zavazovala vybudovat a provozovat 12 veřejných záchodků, rozdělených podle kvality na I. a II. třídu. „Kabina třídy prvé jest zařízena elegantně jako toiletní salonek.

Jsou zde po ruce umývadlo, ručníky, mýdlo, zrcadlo, kartáče, hřebeny, želízka k pálení vlasů, jehly, nitě, jehlice, tkaničky atd.,“ líčí úroveň služeb Hynkův průvodce Prahou z roku 1891.