Středověká obytná věž se vypíná do výšky 23 metrů. Z jejích úzkých oken je možné pozorovat zelené skotské pahorky, které se střídají s mlhavými údolími poblíž vesnice Milton of Balgonie nedaleko Glenrothes v hrabství Fife.
Místo je spojené se skotskými králi, nejvlivnější šlechtou, ale i s templáři. Na hradě Balgonie historie dýchá doslova z každého kamene.
Chvěje se ruka Klementu V. (1264–1314), když 22. března 1312 opatřuje svou pečetí bulu s názvem Vox in excelso? Právě skrze ni formálně rozpouští řád templářů, jeden z nejmocnějších, který ve středověku působil.
„Není to bez hořkosti a smutku srdce, že rušíme výše zmíněný chrámový řád a jeho ústavu…,“ píše v bule Svatý otec a dodává, „přísně zakazujeme komukoli, aby se v budoucnu domníval, že vstoupí do zmíněného řádu, nebo že přijme nebo bude nosit jeho hábit, nebo bude působit jako templář.“ Navzdory jasným slovům papeže, který podlehl nátlaku francouzského krále Filipa IV. Sličného (1268–1314), toužícího po řádovém bohatství, templáři zcela nezaniknou.
Králové neposlouchají
Jejich společenství jsou sice zničena ve Francii a v dalších evropských zemích, ale třeba v Portugalsku přejdou templáři i se svým jměním na příkaz krále Dinise I. (1261–1325) do nově založeného Řádu Kristova.
Samostatnou kapitolou je pak situace ve Skotsku. Zde vládne Robert Bruce (1274–1329), který je sám exkomunikován, vyobcován z církve, a tak se necítí být vázán papežským rozhodnutím.
Templářům poskytuje azyl a oni na oplátkou bojují po jeho boku v bitvě u Bannockburnu v červnu 1314, v níž jejich vojenské zkušenosti přispějí k důležitému vítězství Skotů nad anglickou korunou.
Templářská tradice se ve Skotsku i díky tomu nikdy nepřeruší a předává se z generace na generaci. Za rytíři sem naopak přicházejí jejich druhové z kontinentální Evropy.
Během 14. století se tak zástupci řádu nerozptýlí, ale zůstávají ve svých preceptoriátech, zejména v Balantrodoch. Místem obnoveného templářského hnutí se později stává asi 30 mil vzdálený hrad Balgonie.
Jedna z nejstarších věží
Když návštěvník projde jeho branou, rozprostře se před ním nádvoří se studnou, které obklopují různé budovy. Dominuje jim hlavní obytná věž, která pochází ze 14. století.
Zřejmě v jeho 60. letech ji zde nechala vystavět rodina Sibbaldů, důležitých skotských šlechticů, kteří zodpovídali za dodržování práva a pořádku v této části hrabství Fife.
Původní zmínky o jejich držbě okolní půdy přitom sahají minimálně k roku 1246. Sama pětipatrová stavba je dnes jednou z nejstarších svého druhu v celém Skotsku.
Erb jako svědectví
Sir Thomas Sibbald z Balgonie působí jako pokladník skotského krále Davida II. (1324–1371), syna Roberta Bruceho. Setkal se při té příležitosti s templáři? Nebo byl snad dokonce jedním z nich?
Historické prameny sice nezaznamenávají přímé vlastnictví hradu Balgonie templářskými rytíři, ale určité zajímavé indicie leccos naznačují. Některý, a možná rovnou i několik příslušníků rodu Sibbaldů mohli být členy řádu.
Rodinný erb totiž obsahuje symbol nápadně podobný templářskému kříži. V širším okolí hradu se navíc nacházejí místa s názvem Temple. Podobná situace se opakuje v několika dalších lokalitách Skotska, kde jsou doloženy pozůstatky templářských pozemkových vazeb.
Vladařské návštěvy
V průběhu 15. století se díky svatbě stává novým pánem hradu Balgonie Robert Lundie (lze se též setkat s pravopisem Lundin; †1500).
Tehdejší nejvyšší skotský pokladník a oddaný králův dvořan potřebuje dostatečně reprezentativní sídlo, a tak se Balgonie mění v jedno velké staveniště. Sir Robert přistavuje na severní straně nádvoří dvoupatrový palácový sál a další budovy.
V roce 1496 osobně přijíždí král Jakub IV. (1473–1513). „Skvělá práce,“ chválí zřejmě úsilí zdejších stavitelů a odměňuje je penězi. Není posledním skotským panovníkem, který sem zavítá.
Na počátku roku 1565 hrad Balgonie navštěvuje i Marie Stuartovna (1542–1587). Je to snad osud?
Právě v rodu Sibbaldů, dřívějších vlastníků hradu, má své předky lord Darnley (1546–1567), kterého krátce nato královna potkává a on se stane jejím v pořadí druhým manželem.
Kvůli dani bez střechy
Dalším významným vlastníkem hradu se v 17. století stává sir Alexander Leslie (asi 1580–1661), který je ve své době považován za největšího skotského válečníka. Vojenské ostruhy přitom získal během třicetileté války.
Doma pak tento skvělý polní maršál zanechal stopu v roce 1639, kdy se mu v turbulentních časech podařilo obsadit Edinburský hrad bez prolití jediné kapky krve. Nad samotným hradem Balgonie se však stahují mračna. V 18. století je již už opuštěn a chátrá.
V tom 19. dokonce zdejší stavby přicházejí o střechy, jen aby majitelé nemuseli platit daň z obydlených budov.
Teprve v roce 1985 hrad kupuje rodina Morrisonových, která obnovuje historickou věž a část hradu používá jako vlastní obydlí, zatímco zbytek zůstává chráněnou památkou. Sídlo je otevřeno veřejnosti, konají se zde prohlídky, svatby a jiné společenské akce.
Ideály silnější než čas
V 19. století, po reorganizaci řádu templářů v letech 1805–1843 v Edinburghu, se však hrad Balgonie stal také jedním z duchovních center skotského templářství.
Dnes je místem, kde se schází kapitulní rada a kde probíhají slavnostní rituály včetně pasování nových rytířů.
Současné vedení řádu v čele s velmistrem Jeho Výsostí knížetem Georgem Stewardem a kancléřem Jeho Výsostí Johnem Patrickem Morrisonem působí právě odtud a ovlivňuje dění v řádu, který je registrován u Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu, i v České republice.
U nás od počátku 21. století působí kapitulní rada vedená dr. Petrem Moidlem, baronem, kancléřem a převorem české větve templářského řádu.
Balgonie tak představuje most mezi minulostí a přítomností, mezi legendou a realitou a je důkazem toho, že některé ideály jsou silnější než čas a odolnější než královská zášť.
Vojtěch Merunka, Eva Voglicková
