Vysoko v oblacích probíhá souboj nepřátelských dvojplošníků. Vypadají na pohled stejně, i piloti jsou špičkoví, ale ten francouzský nemá proti německému šanci. Tajemství spočívá ve spojení kulometu s vrtulí.
Vřavu první světové války kromě hřmění děl doplňuje už také vrčení leteckých motorů. Lehké dvojplošníky mají prozatím dřevěnou konstrukci a křídla potažená plátnem, ale jejich využití v boji se již nedá brát na lehkou váhu.
Štěkání leteckých kulometů ovšem k válečnému hluku zatím přispívá jen ojediněle. Subtilní křídla neunesou těžké zbraně, střelám z kulometů umístěných v ose trupu však dříve než nepřítel stojí v cestě vlastní vrtule. A nikdo si ji samozřejmě nechce prostřílet hned první dávkou…
První sekačky
Konstruktéři se začínají předhánět ve vymýšlení technických řešení. „Kulomet se dá umístit až nad horní křídlo a palba se pak vrtuli vyhne,“ navrhují technici. Jenže piloti mají jiné starosti než za letu neustále šplhat vzhůru a nabíjet.
Neujme se ani originální nápad, aby kulomet střílel dutou osou vrtule. „Takové řešení by si vyžádalo celkové přepracování motorů, a na to není čas ani peníze,“ namítají konstruktéři.
Pro začátek vítězí nápad francouzského leteckého esa Rolanda Garrose (1888–1918), který na listy vrtule namontuje kovové klíny, odklánějící projektily.
V letadle Morane-Saulnier L s 8mm kulometem Hotchkiss 1. dubna 1915 zaznamená první úspěšný sestřel pomocí palby skrz vrtuli. Klíny zvané sekačky sice plýtvají municí a snižují životnost vrtule i motoru, ale fungují.

Ví, kdy mlčet
Kovové klíny mají záhy i Němci. Francouzský systém okopírují poté, co sám Roland Garros musí 18. dubna 1915 nouzově přistát na území nepřítele. Své letadlo sice stačí zapálit, ale vrtule padne do rukou nepřítele.
Úkol napodobit francouzské klíny dostává nizozemský konstruktér Anthony Fokker (1890–1939). Ten už o nějakém způsobu synchronizace palby delší dobu uvažuje a teď může nabídnout vylepšení.
„Ve chvíli, kdy se před ústím hlavně ocitne list vrtule, kulomet na zlomek vteřiny palbu zastaví,“ vysvětluje princip. Výsledkem je převratný stíhací jednoplošník Fokker Eindecker, první stroj vybavený synchronizačním zařízením.
Zcela to mění poměr sil na bojišti. 1. července 1915 s tímto strojem německý poručík Kurt Wintgens (1894–1916) zaznamená první sestřel.
„Zaútočil jsem z tak těsné vzdálenosti, že jsme si hleděli do tváří,“ vzpomíná pak na vítězný souboj s francouzským pilotem.
Fokkerova pohroma
Nastává období německé nadvlády ve vzduchu, kterému druhá strana začíná říkat „Fokkerova pohroma“. Francouzům ani Britům se nedaří najít uspokojivou odpověď. Záchrana ale přichází úplně odjinud.
Podobné zařízení jako Fokker vyvíjejí Rusové a v listopadu 1915 jsou jejich stroje s novými kulomety nasazeny na frontě. Pak už jde vývoj mílovými kroky a nakonec je Fokker překonán.
Zásluhu na tom má rumunský inženýr George Constantinescu (1881–1965), pracující v Anglii, jehož synchronizátor je složitější, ale přesnější. Závody ve vývoji synchronizátorů střelby pokračují až do konce války a ukončí je až nástup proudových letounů.