Vysoký, černě oděný muž s uhrančivýma očima na pódiu opět uchvacuje svou houslovou hrou publikum. „Spolčil se s ďáblem!“ šuškají si diváci. Uvěří tomu i církev, která pak bude zesnulému virtuosovi dlouhá léta upírat křesťanský pohřeb.

Od chvíle, kdy devítileté zázračné dítě jménem Niccolò Paganini (1782–1840) nadchne svou virtuózní hrou na housle publikum janovského Velkého divadla, kariéra italského génia letí strmě vzhůru.

Když získá vzácné housle od jednoho z nejlepších tvůrců Bartolomea Guarneriho (1698–1744), zvukem dokonalého nástroje ještě vylepší své umění. Koncertuje po celé Itálii a v roce 1828 se vydává i do Vídně, odkud zanedlouho pokračuje do dalších evropských zemí.

Jeho démonický zjev, vysoká štíhlá postava i neobvyklé držení těla přitahují, ale také děsí. „Zaprodal duši ďáblu, aby mohl takhle hrát,“ říká se o něm. On sám to považuje za skvělou reklamu a rád legendy o sobě ještě přiživuje.

Na koncerty přijíždí v černém kočáře, taženém vraníky, sám se také obléká výhradně do černé. „Je to temná osobnost a jeho struny jsou vyrobeny z vnitřností jeho obětí,“ vymýšlejí si milovníci tajemna…

Nikdy nepřidává

Málokdo z uchvácených diváků ví, že génius na pódiu zoufale bojuje s chorobami. Až po staletích vědci odhalí, že houslista trpěl dědičnou poruchou pojivové tkáně, zvanou Marfanův syndrom.

Právě ten způsobuje Paganiniho neobvyklou postavu, bledou pleť a uhrančivé zapadlé oči a díky uvolněnému vazivu mu dodává výjimečný rozsah prstů. Daní za tuto jedinečnost je vyčerpání a bolesti, kvůli kterým umělec odmítá na závěr koncertu přídavky.

I z toho ale dokáže udělat výjimečnost. „Paganini neopakuje,“ nerozpakuje se dokonce odmítnout žádost o přídavek od samotného vévody Savojského.

Kromě toho Niccolò trpí syfilitidou, kterou se lékaři snaží léčit rtutí, což ale přináší další vedlejší účinky. K tomu se přidává tuberkulóza hrtanu, která ho nakonec připraví o řeč a částečně i o sluch. Když v 57 letech umírá, už dávno nekoncertuje.

Nečekaný konec

Smrt v květnu 1840 během ozdravného pobytu v jihofrancouzském Nice přichází tak náhle, že Paganiniho přátelé ani nestačí zavolat kněze.

To, vedle pověstí o jeho smlouvě s ďáblem, vadí církvi. „Jeho tělo nesmí být pohřbeno na křesťanském hřbitově,“ rozhodne místní biskup. Nabalzamované ostatky jsou proto prozatím uloženy v nemocnici ve Villefranche-sur-Mer.

Až po 13 letech se podaří se svolením parmského biskupa vyjednat provizorní pohřbení, ovšem bez potřebného církevního požehnání, na zahradě Paganiniho vily Gaione v Parmě.

A ještě dalších 13 let trvá, než sám papež svolí k pohřbu na parmském hřbitově Cimitero della Villetta. Tam je pak postavena monumentální mramorová hrobka a ostatky nejgeniálnějšího houslisty všech dob konečně naleznou zasloužený klid.