„Střezte se Pána Boha, věrně braňte pravdu Boží a spoléhejte na odplatu věčnou,“ klade husitský vojevůdce Jan Žižka na srdce svým nejvěrnějším. Záhyby těla má tou dobou pokryté zduřelými boláky. Krátce nato vydechne naposledy.
Skolil snad velkého válečníka mor? Nikdo jiný v jeho vojsku ale neonemocněl. Nabízí se proto možnost, že byl úkladně zavražděn!
Strom života husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova (asi 1360–1424) již čítá přes 60 letokruhů, a navíc je to už pár let, co mu vypověděly poslušnost obě oči.
Ochabující fyzická skořápka mu však nebrání v tom, aby do svých posledních dní stál v čele husitského vojska, které je v době jeho smrti vůbec nejsilnější za dobu své existence.
Neutuchající síla jeho osobnosti se zcela prokázala ještě roku 1423, kdy sjednotil jednotlivé husitské frakce a vytáhl s nimi proti Moravě.
Zde hodlá podpořit úsilí tamních podporovatelů kališníků, kteří brojí proti novému moravskému markraběti Albrechtovi (1397–1439) z rodu Habsburků.
Ten se právě oženil s dcerou římskoněmeckého a českého krále Zikmunda Lucemburského (1368–1437) a jeho vazba na úhlavního nepřítele husitů pro kališníky slouží jako červený prapor pro býka.

Onemocnění hlízou
Žižka se v čele husitského vojska vydává směrem na Moravu v září 1424. Cestou se ještě rozhodne dobýt hrad Přibyslav (dnes na Havlíčkobrodsku) a právě při obléhání pevnosti se u něj naplno projeví záhadná nemoc.
„Tady se bratr Jan Žižka smrtelně roznemohl od hlízy a učinil odkaz svým věrným bratřím Čechům, panu Viktorinovi z Kunštátu, panu Janu Bzdinkovi a Kunešovi z Bělovic, aby se báli Pána Boha, neustále a věrně bránili pravdu Boží a spoléhali na odplatu věčnou,“ píše se o posledních Žižkových chvílích ve Starých letopisech českých.
Kolem jeho stanu se v tu chvíli tísní věrní spolubojovníci a mnozí se za uzdravení svého vůdce úpěnlivě modlí. Jejich modlitby však zůstanou nevyslyšeny, neboť dne 11. října 1424 se Jan Žižka odebere na věčnost.
Bylo to mor?
Husité po smrti respektovaného vojevůdce neztrácejí svornost ani zápal. Spíše naopak. Obléhaný hrad vezmou útokem, jeho obránce upálí a ohněm sežehnou i samotnou pevnost.
Žižkovo mrtvé tělo pak odvezou do Hradce Králové, odkud jsou ostatky později přemístěny do Čáslavi. Zůstává ovšem otázkou, na co přesně nejslavnější trocnovský rodák zemřel.
Letopisy uvádějí onemocnění „hlízou“. Jako tzv. hlízy se označují zduřelé uzliny bující především v podpaží a tříslech. Vyskytují se například během moru.
A zde se vyskytuje první problém – mor je vysoce infekční onemocnění, jímž by se jistě nakazilo mnoho dalších osob v Žižkově vojsku. Historické zprávy však o žádné epidemii mezi husity nehovoří. To otevírá prostor pro spekulace o jiné možné příčině Žižkovy smrti…
Neléčený zánět
Být ve středověku vůdcem protikatolického hnutí je zaručený způsob, jak si zajistit doživotní přísun nepřátel. A s brutalitou, s jakou husité operují, není těžké si představit, že jejich odpůrci by Žižkovo setkání se Všemohoucím co nejraději urychlili.
O tom svědčí i varování, které necelý rok před svou smrtí Žižka obdržel. Dozví se z něj, že jeho nepřátelé na něj najali vraha.
Cizí zavinění na jeho skonu ale nic nedokládá, což potvrzuje i negativní výsledek analýzy Žižkovy lebky ve 20. století na stopy arsenu. Současný vědecký konsenzus nad příčinou vojevůdcovy smrti je tak celková otrava krve v důsledku neléčeného zánětu, tedy hlíz.