Prahu už čtvrtý den okupují nacisté. Lidé mají strach, co bude zítra. Potřebují se trochu rozptýlit, a tak vyrazí do centra města. „Do chrámu práce, zboží a lidí.“ Tak líčí dobový tisk nově otevřený obchodní dům Bílá labuť.

Jeden stojí v Praze na Letné, další v Ostravě, Brně či Českých Budějovicích. Firma Brouk a Babka provozuje ve 30. letech minulého století po celé republice několik obchodních domů, takzvaných „broukáren“.

Daří se jim víc než slušně, a tak se majitel společnosti Jaroslav Brouk (1884–1953) rozhodne vybudovat v Praze pomyslnou vlajkovou loď sítě svých obchodů. Zakoupí starý dům v ulici Na Poříčí, jemuž se už několik staletí říká U Bílé labuti.

Zbourá ho a na jeho místě nechá vybudovat největší a nejmodernější obchodní dům ve střední a východní Evropě, na jehož střeše svítí v noci obří neonová otáčející se labuť.

Přijedou i přespolní

„Obchodní palác světové úrovně!“ „Kdykoli do Prahy, vždy do Bílé labutě!“ I tyto slogany lákají k návštěvě zářivého funkcionalistického „chrámu nákupů“ ze skla a železobetonu, který má 11 pater, z toho dvě v podzemí.

Pýcha Jaroslava Brouka je „slavnostně“ otevřena 19. března 1939, tedy jen pár dní po začátku německé okupace. Nehledě na tíživou atmosféru strachu se do Bílé labuti toho dne přijdou podívat davy lidí ze všech koutů protektorátu.

Zvenku si nejprve pozorně prohlédnou přes 70 výkladních skříní, pak vstoupí dovnitř a… Oněmí úžasem.

Zábava pro děti

Jízdní kola, kočárky, bižuterie, sklo, textil, koberce, šicí stroje… Koupit se tu dá prakticky cokoli. Široký sortiment zboží je však pouze jedním z mnoha lákadel Bílé labuti.

Maminky mohou své ratolesti svěřit do péče vychovatelkám v dětském koutku, zavazadla odložit do úschovny a kočárky „zaparkovat“ do kočárkárny.

K dispozici jsou zde moderní telefonní centrála, odpočívadla v každém patře nebo vyhlídková terasa, jež je součástí třípatrové věžové nástavby.

Pohyb pak usnadňuje zákazníkům eskalátor Otis vedoucí z přízemí do prvního patra i několik rychlých výtahů, schopných přepravit za hodinu několik tisíc osob.

„Svůj byt tu měl také domovník, který tak byl stále při ruce pro případ potřeby,“ dodává současná publicistka Blanka Kovaříková.

Přestávky na terase

Bílá labuť je ojedinělá i svým zázemím. Prodavačky se nezdržují počítáním – jednotlivá oddělení jsou totiž propojena potrubní poštou s ústřední pokladnou v pátém patře.

„Peníze od kupujících se tam i s paragony dopravily v pouzdrech a účetní provedli všechny potřebné manipulace a přebytek peněz se stvrzenkou nebo stvrzenka samotná se poté vrátily do místa odeslání,“ líčí Kovaříková.

Unikátní je také systém klimatizace a vytápění nebo automatizovaný sběr odpadků, které jsou ze všech pater sváděny skluzem na dvůr.

Sami zaměstnanci (v Bílé labuti pracovalo na 500 lidí) mají nárok na dotované obědy a přestávky mohou trávit opalováním se na oddělené terase v šestém patře… V roce 1949 je Bílá labuť znárodněna, ovšem i nadále se těší velkému zájmu.

Denně do ní přijde na nákup až 30 000 lidí. Primát největšího obchodního domu u nás (s prodejní plochou 15 000 metrů čtverečních) si udrží až do roku 1975, kdy jsou v Praze s velkou slávou otevřeny Kotva a Máj.

*** Architekt ošálil diváka ***

Bílá labuť se objeví i na stříbrném plátně. V roce 1943 si ji pro svůj film Šťastnou cestu vybere režisér Otakar Vávra (1911–2011).

Psychologický snímek přibližuje osudy mladých prodavaček obchodního domu, které hledají své osobní štěstí.

„Působil velmi autenticky a mnoho lidí včetně některých filmových kritiků se domnívalo, že byl celý natočen v Bílé labuti,“ uvádí publicistka Blanka Kovaříková.

Ve skutečnosti si ve filmu „zahrála“ jen odpočinková terasa tohoto obchodního domu. Jeho vnitřek umně vystavěl architekt Jan Zázvorka (1914–1991) v hostivařských ateliérech.