Nad krásou divoké přírody 6. září 1901 žasne americký prezident William McKinley s chotí. Projížďka po úzkokolejce v Niagarské soutěsce je však jedním z jeho posledních životních zážitků. O pár hodin později ho v nedalekém Buffalu smrtelně zraní atentátník.

Před r. 1895

Pro Bonaparta a další turisty

Niagarské vodopády a přilehlá divoká příroda lákají turisty už od počátku 19. století. Lidé, kteří sem směřují, přitom nejsou jen tak ledajací.

Slavnou přírodní památku navštěvuje třeba i mladší bratr francouzského císaře Napoleona, Jérôme Bonaparte (1784–1860).

Myšlenka na stavbu železnice v Niagarské soutěsce, která na vodopády navazuje a je proslulá svými bouřlivými vodami, pak má své kořeny na sklonku 80. let 19. století.

Společnost, jež za účelem její stavby vzniká, plánuje, že díky kolejové dopravě zamíří k vodopádům mnohem více lidí. Než však dojde k samotné konstrukci, firma zbankrotuje.

1895   

Hotovo je za 75 dnů

Kapitán John M. Brinker je veteránem z americkém občanské války, váženým občanem Buffala a také nadšencem, který sen o úzkokolejce v Niagarské soutěsce promění ve skutečnost. Stavět se začíná v dubnu 1895 a není to žádný med.

Kvůli trase, dlouhé něco málo přes 11 kilometrů, je třeba odstřelit obrovské množství horniny a překonat různé zatáčky nebo převýšení. Kratší úsek kolejí povede jen pár stop nad říční hladinou. Za pouhých 75 dnů je ale hotovo a 25. srpna 1895 je trať slavnostně otevřena.

1895–1935

Jedna kolej nestačí

Je to obrovská atrakce. Úzkokolejka, poháněná elektřinou, se brzy po svém otevření těší větší oblibě turistů než samotné Niagarské vodopády. Lidé si tohoto technického zázraku mohou užívat denně od sedmi hodin ráno do půlnoci.

Zájem je tak veliký, že už v roce 1896 přibude druhá kolej, díky níž budou moci vagonky po úzkokolejce vyjíždět každých 15 minut. Ročně svezou na 200 000 osob.

Provoz sice poznamená několik tragických nehod, ale největší problémy provozovatelům železnice působí sesuvy půdy. Ty paradoxně nikdy nestojí za úmrtím pasažérů, náklady na opravy kolejiště a trakčního vedení však záhy přesahují zisky.

1935 – současnost

Přednost má autobus

17. září ve dvě hodiny ráno se to stane. Masivní sesuv 5000 tun zeminy zdevastuje 61 metrů kolejí. Provozovateli tratě se již nevyplatí ji obnovit. Také kvůli tomu, že turisty k Niagarským vodopádům mnohem častěji vozí autobusy. V současnosti jsou zbytky kdysi slavné úzkokolejky už málo patrné.