Tvrdé robotní povinnosti, všudypřítomná bída, hlad, epidemie smrtících nemocí. Do toho potlačování veškerých práv, včetně svobody vyznání, a nájezdy nepřátelských i domácích armád, které plení jako smyslů zbavené. Život na českém venkově na pozadí třicetileté války není žádný med.
Situace je neutěšená. Spisovatel Petr Hora-Hořejš (1938–2023) uvádí příklad středočeské Kouřimi. Sídlo o 200–250 domech muselo jen v letech 1621–1626 podle něj „poskytnout ubytování a stravu různým vojenským oddílům 25krát po sobě.
Každý třetí měsíc měli Kouřimští v průměru jednu nevítanou návštěvu.“ Zatímco stavovské povstání v letech 1618–1620 bylo záležitostí šlechty, nyní s postupujícími roky třicetileté války dochází trpělivost i sedlákům a dalšímu prostému lidu.
Vydání Obnoveného zřízení zemského v květnu 1627 (platné pro Čechy, pro Moravu až o rok později), které v zemi utužuje habsburský absolutismus a katolické náboženství, je poslední kapkou.
Dílo agentů
„Nenechte se utlačovat,“ naléhají na prostý lid agenti nepřátelské strany, kteří se v převleku potulují českým venkovem. V roce 1626 jsou Dánové nebezpečně blízko našich hranic a jejich zvědové nezahálejí.
Jedním z nich, kterému zubožení sedláci dopřávají sluchu, je jistý důstojník Christpeins. Jeho slova nejspíš dopadají na úrodnou půdu ve východních a středních Čechách, na Chrudimsku či Čáslavsku.
Sedláci odtud houfně utíkají do lesů, začínají se vyzbrojovat a napadat sídla svých pánů. Brzy do svého čela získávají také válečného vůdce a možná i toho duchovního…
Utajený návrat
V řadě pramenů se lze dočíst, že v otázkách víry byl vzbouřeným sedlákům po ruce bývalý děkan čáslavského kostela sv. Petra a Pavla Matouš Ulický (kolem r. 1580–1627).
Kvůli své protestantské víře musel Čáslav dříve opustit a odejít do exilu, nyní se ale potají vrátil. Ukrývá se v Krchlebech asi čtyři kilometry od města a pravidelně ho – nikým nepoznán – navštěvuje. Stůně mu tam totiž žena.
Pravděpodobně se setkává i s Christpeinsem, od něhož dostává letáky podněcující lidovou rebelii, ale jeho osobní podíl na burcování sedláků k boji zůstává podle některých historiků přinejmenším pochybný.
Každopádně jednoho dne na svou utajovanou přítomnost v blízkosti epicentra vzpoury doplatí.

Cíl? Tyran!
To role Adama Hodějovského z Hodějova (†1640) v celé rebelii je mnohem čitelnější. Šlechtic a zkušený válečník se kvůli pobělohorským konfiskacím musel rozloučit se svým majetkem v Týnci nad Sázavou. Cítí zášť a zlobu, chce se pomstít.
Neohroženě se staví do čela vzbouřenců, kterých přibývá raketovým tempem. Ze stovek jsou tisíce. Uvádí se, že jich na vrcholu vzpoury mohlo být až 8000. Adam je vede od jednoho sídla ke druhému a společnými silami je dobývají a plení.
Po Ratajích nad Sázavou následuje Český Šternberk, Domašín nebo Vlašim. Pak si vyšlápnou i na Konopiště na Benešovsku, které drží katolický šlechtic Pavel Michna z Vacínova (asi 1589–1632). Ten je proslulý svým tvrdým postupem vůči poddaným.
Už v minulosti, když zastával úřednické funkce pro Habsburky na Opavsku, se na jeho metody množily stížnosti. Císař Matyáš (1557–1619) ho však nejen nepokáral, ale dokonce ho za jeho úsilí odměnil 1000 zlatými.
Množí se dezerce
Teď ovšem novopečený hrabě Michna bere nohy na ramena a před vzbouřenými sedláky prchá do Prahy. Ani on se ale se ztrátou majetku nehodlá smířit a rebely musí ztrestat.
Ještě společně s dalším středočeským šlechticem Sezimou z Vrtby (1578–1648) seberou oddíly zemské hotovosti a vyrazí proti nepříteli, který zatím úřaduje na jejich statcích.
„Ku Praze táhne císařské vojsko!“ rozlehne se poplašná zpráva v posledních srpnových dnech roku 1627 mezi rebely, kteří už vědí, že proti nim míří trestná výprava. Propadají panice. V jejich řadách se rychle množí dezerce.
S oslabenou armádou sedláků, nevycvičených k boji a často špatně vyzbrojených, se na počátku září 1627 postaví Adam Hodějovský z Hodějova nepříteli v bitvě na Neštětické hoře poblíž středočeského Neveklova. Nemá nejmenší šanci…
Na skřipci nepromluví
Řada rebelů je pobita přímo na místě. Adamu Hodějovskému z Hodějova se jako zázrakem podaří s hrstkou bojovníků uniknout, dostat se až do ciziny a nabídnout své válečnické služby dánské armádě. Jiní takové štěstí nemají.
Ve svém úkrytu v Krchlebech je objeven i kněz Matouš Ulický. Uvrhnou ho do žaláře v Čáslavi. Opakovaně ho mučí, natahují na skřipec, chtějí slyšet jména osob, které ve městě setrvávají navzdory zákazům v protestantské víře.
Nevěří, že sedláky nepodněcoval k boji proti vrchnosti. Neřekne nic. Bude odsouzen k trestu smrti, stejně jako několik rebelů.
Popraven a rozčtvrcen
„Na popravní místo přiveden byv, sám sebe potěšoval, řka: Dnes duše má s Kristem bude. Hejtman mu na to odpověděl, že spíše s ďáblem v nejhlubším pekle. Na to mučedlník řekl:
Ty tam s bezbožnou sběří svou sám padneš, nebudeš-li pokání činiti.“ Tak zaznamenávají dobové kroniky poslední okamžiky života Matouše Ulického. Jeho poprava 11. září 1627 je ostře sledovaná, všímá si jí dokonce ve svém díle i Jan Amos Komenský (1592–1670).
Exekutoři přísně dbají na to, aby nikdo z Čáslavských svého bývalého děkana neadoroval, nesnažil se mu pomoct a aby odsouzenec nemohl promluvit k lidu.
Kat mu nejprve utne pravou rukou, jíž jako kněz Matouš žehnal svým ovečkám, pak mu srazí hlavu a následně jeho tělo rozčtvrtí. Po celý rok nesmí být pohřbeno a je jako odstrašující příklad v Čáslavi vystaveno.