Uvnitř sovětské ponorky panuje nesnesitelné vedro. Je tu 40, možná 50 stupňů. „Nahoře už je beztak válka,“ křičí kapitán Savickij. Kontakt s velitelstvím ztratil před několika dny. „Není na co čekat,“ sevře ruce v pěsti, „připravte jaderné torpédo!“

Americký prezident John F. Kennedy (1917–1963) sedí ve své ložnici a pročítá ranní tisk, když na dveře zaklepe jeho bezpečnostní poradce McGeorge Bundy (1919–1996). V ruce má fotky, jejichž obsah je vpravdě výbušný:

dokazují, že Sověti vyzbrojují Kubu Fidela Castra (1926–2016) jadernými raketami. Skoro týden pak šéf Bílého domu horečně jedná s poradci i armádou, než 22. října 1962 vystoupí před národem a oznámí vojenskou blokádu nepřátelského ostrova.

Napětí, které vejde do dějin jako Karibská krize, ale dál nebezpečně roste. V temných vodách kolem Kuby krouží několik sovětských ponorek – nehodlají odplout a Američanům není jasné, co přesně nesou na palubě.

Začnou po nich proto vrhat cvičné nálože, aby je donutili se identifikovat. Netuší však, jaká atmosféra tam dole panuje. Že ruští námořníci jsou již několik dní bez spojení s Moskvou. Že jsou zcela zdeptaní a vysílení. A že jsou sami v hloubi oceánu bez informací o tom, co se děje nahoře…

Rozprášíme je!

V sobotu 27. října 1962 otřese trupem ponorky B-59 série explozí. Jsou to duté, tlumené rány. „Jako by někdo bušil palicí do železného sudu,“ vypoví později jeden z mužů. Uvnitř stísněného plavidla panuje zmatek.

S klimatizací mimo provoz se teploty šplhají nebezpečně vysoko a posádka v dusnu omdlévá. Vyčerpaný je i kapitán Valentin Savickij, kterého navíc značně znervózňují manévry amerických plavidel na hladině.

Vydá proto rozkaz připravit jaderné torpédo, kterým disponuje. „Hned je rozprášíme. Zemřeme, ale stáhneme je s sebou, flotilu neztrapníme,“ rozkřikne se údajně. Mezi jeho muži zavládne chaos.

S chladnou hlavou

Jejich ponorka nese totiž na palubě jaderné torpédo o síle kolem 10 kilotun TNT – to je jen o něco méně, než měla atomová bomba svržená na Hirošimu.

Pokud by kapitán stiskl spoušť, zničil by nejen nejbližší americkou loď, ale pravděpodobně by vyvolal okamžitou odezvu Spojených států.

Právě proto není rozhodnutí jen na něm – musí souhlasit i politický důstojník a přítomný náčelník štábu, tedy kapitán 2. stupně Vasilij Archipov (1926–1998). Ten jediný je naštěstí proti. „Vynoříme se a vyčkáme na rozkazy,“ stojí si za svým.

Nakonec zoufalého kapitána přece jen přesvědčí. Ten pomalu vystoupá na hladinu mezi americká plavidla, čímž je sovětská bojová akce ukončena.

Urputné ticho

Dalších 30 let udržují velitelé incident pod pokličkou. Archipov sám o něm téměř nemluví ani v rodině. „O tom, co se tam tehdy stalo, se vyjadřoval jen velmi neochotně.

Měl pocit, že to, čím si posádka prošla, zůstalo nedoceněno,“ zmíní se později jeho manželka Olga. Přesto pokračuje dál ve službě. Po misi na Kubě dostane menší samostatné velení a v dalších letech stoupá v hodnostech.

V 70. letech už velí celé eskadře ponorek a v roce 1981 dosáhne hodnosti viceadmirála. Armádu opustí koncem 80. let, na prahu rozpadu Sovětského svazu.

O dávném incidentu, kdy byl svět jen krůček od jaderného konfliktu, promluví veřejně jen jednou, 14. října 1997 na moskevské konferenci k 35. výročí Karibské krize.