Jízdní kolo u prodejny obuvi pořád stojí. Jindřiška se chopí řídítek a chystá se rychle vypařit. Smůla. Zastavují ji dvě drbny. Před chvílí viděly přijet zakrvaveného muže. Chce mu ta holka snad kolo ukrást? „Tatínek měl úraz,“ odbude je malá spolupracovnice výsadkáře Jana Kubiše…
Vlastenectví klade náčelník sokolské župy Václav Novák (1893–1942) z Děčínska nade vše. Bohužel jsou to Češi, kdo po odtržení Sudet vyklízí pole.
Novákovi se stěhují z Podmokel do pražské Libně. Od ledna 1942 spolupracuje hlava šestičlenné rodiny se sokolskou odbojovou organizací.
S atentátníkem u stolu
Kalendář ukazuje středu 27. května 1942 a Jindřiška Nováková (1928–1942), která před třemi týdny oslavila 14. narozeniny, se vrací ze školy domů. Na prahu dveří do kuchyně se zarazí. Maminka otírá tvář muže v krví potřísněné košili.
Zraněné oko vypadá hrozivě. Před chvílí hodil Jan Kubiš (1913–1942) granát na vůz zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (1904–1942) a střepiny z výbuchu ho zasáhly do obličeje.
Podle plánu ujel z místa činu na připraveném bicyklu. U Baťova obchodu na rohu Primátorské a Slavatovy ulice (dnes Zenklova a U Synagogy) ho odložil a rozběhl se k Novákovým. „Mohl by to kolo někdo vyzvednout?“ obrací se k hostitelce.
Nakolik se odbojářce svěřil s atentátem, se neví. Marie Nováková posílá pro předmět doličný nejmladší dítě…
Nebezpečná zvědavost
Pozorná Jindřiška si uvědomuje mimořádnost svého úkolu. Má nakázáno jít oklikou, a kdyby se jí někdo vyptával, ať tvrdí, že bicykl patří tatínkovi. O Honzovi nikomu ani slovo! Všechno jde hladce, dokud s Kubišovým železným ořem nevykročí po chodníku.
Zraněný cyklista upoutal pozornost uvědomělé občanky Františky Sedlákové, která už o události vzrušeně debatuje s jinou kolemjdoucí. Dívenka je jim podezřelá. Kam to kolo vede? Jindřiška se vytasí se lží o tatínkovi.
Dámám to nestačí a snaží se z ní vymáčknout podrobnosti o nehodě. „Zatím víc nevím,“ vymaní se jim děvče. Kolo odstaví na dvoře. Večer si ho odváží gymnazista Miroslav Piskáček (1927–1942). Kubiš se od Novákových vytratil pěšky.
Dočasné mlčení
„Kdo pachatele přechovává nebo jim poskytuje pomoc, anebo má vědomost o jejich osobě, anebo o jejich pobytu a neoznámí to, bude zastřelen s celou svou rodinou!“ vyhrožuje státní tajemník K. H. Frank (1898–1946).
Pouliční rozhlas teď denně chrlí jména desítek popravených. Svědkyně podivné události před prodejnou obuvi trnou hrůzou. Bezprostředně po atentátu zaváhaly, a kdyby to gestapu nahlásily až teď, vyfasovaly by kulku za zatajování důležitých informací.
Také je otázkou času, kdy promluví někdo z lidí, kterým stihly vyzvonit, co viděly. Sedlákové nakonec selžou nervy a vše vylíčí v anonymním dopise pražské kriminálce. Krátce nato sedí vystrašené Libeňačky na gestapu.
„Ona dívka si přišla pro kolo během deseti minut. Bydlí blízko,“ usoudí po jejich výslechu vyšetřovatelé…
Oběť za Heydricha
Jindřišce se slabostí podlamují kolena a roztřesené ruce se ne a ne uklidnit. Ráno 3. června 1942 zatýká gestapo na 260 dívek a mladých žen z Libně. V Petschkově paláci probíhá identifikace Kubišovy mladinké spolupracovnice.
Jedna po druhé se potencionální odbojářky procházejí sem a tam s pánským kolem. Svědkyně za pozorovacím zařízením panikaří víc a víc. Nepoznávají žádnou z nich! Paní Nováková ostříhala Jindřišku nakrátko. Zachránilo jí to? Možná.
Možná se ale mezi korzujícími vůbec neobjevila. Podle jedné verze se smrtelně bledé dítě na chodbě zhroutilo. „Vstávat! Sofort!“ přistrčí dívku strážce omylem k odbavené skupince.
O šest dní později přesto zatýká gestapo celou rodinu Novákových, na niž pravděpodobně přišlo z jiného zdroje. Jindřišku Němci popravují 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen.
