Celý život se potýká s handicapem, který by méně cílevědomou osobnost odsoudil k životu v ústraní, bez šance na vzestup ve společenské, natož církevní hierarchii. Jan Očko z Vlašimi ale prokáže, že za svým snem z mládí umí jít naplno. A ten sen se mu také nakonec splní.

Kde se druhý pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi (†1380) narodil, historikové zatím nezjistili. Přídomek „z Vlašimi“ získává až díky svému bratru Michalovi, bohatému pražskému měšťanovi, který v roce 1363 kupuje vlašimský hrad.

Jan Očko na něm od té doby často pobývá. Oba bratři mají k vysokým kruhům blízko, vždyť jejich otec Jan z Kamenice byl písařem ve službách krále Jana Lucemburského (1296–1346).

Vytoužená milost

Zato o Janově matce se toho příliš neví, a možná si to tak Jan z Kamenice i přál. Dnes odborníci spekulují, že manželství bylo snad uzavřeno tajně, což ve své době znamenalo společenské stigma. A jako by to nestačilo, sám Jan má už od mládí další handicap.

Zákal levého oka mu vyslouží přezdívku Očko, která mu už zůstane navždy. Podezřelá rodina a fyzické postižení na počátku 14. století neznamenají ideální podmínky pro vzestup v církevní hierarchii, po kterém Jan Očko tak touží.

Ctižádostivý mladík ale musí hodně pracovat a studovat, než se roce 1344 dočká dispensu, tedy výjimky a odpuštění neblahé životní konstelace ohledně manželství svých rodičů. O osm let později papež stejně shovívavě posoudí i jeho oční vadu.

Společný vzestup

Prozatím Jan Očko udivuje okolí svým vzděláním i mimořádným kulturním a politickým rozhledem. Zvěsti o jeho schopnostech se donesou až k uším Karla, markraběte moravského, budoucího císaře Karla IV. (1316–1378).

Ten dovede ocenit vzdělání, vždyť sám studoval i na pařížské univerzitě a jeho učitelem byl Pierre de Rosieres, pozdější papež Klement VI. (1291–1352). Titul markraběte moravského je pro Karla dobrým odrazovým můstkem k dalšímu mocenskému postupu. A na tom ho už bude nerozlučně provázet právě Jan Očko z Vlašimi…

Velký skok

Stává se Karlovým kaplanem, notářem, a především důvěrníkem. Se zastáncem Karlova formátu může znovu začít doufat ve splnění svých snů. A vytoužené církevní úřady skutečně přicházejí.

Jan Očko je jmenován kanovníkem v Mělníku, Staré Boleslavi, ve slezské Vratislavi, a dokonce i v Chrámu sv. Víta v Praze. Roku 1341 učiní další krůček, když se stává prvním proboštem kapituly Všech svatých na Pražském hradě.

Když mu pak Karel IV. díky svému přátelství s papežem zařídí ony dva potřebné dispensy, je cesta k další kariéře otevřená. Tentokrát to nebude krůček, ale přímo skok.

Nejlepší kandidát

V roce 1351 je Jan Očko z Vlašimi jmenován do neporovnatelně významnější funkce, a to olomouckého biskupa. Povinnosti panovníkova důvěrníka ho ale stále častěji odvádějí mimo moravskou metropoli, a dokonce i mimo české země.

Je tak u toho, když je Karel v dubnu 1355 v Římě korunován císařem, a nechybí ani v Norimberku při křtu jeho syna, pozdějšího krále Václava IV. (1361–1419).

V roce 1364 umírá pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic (*asi 1305) a je na panovníkovi, aby zvolil jeho nástupce. Karel IV. nemusí dlouho váhat. Nezná nikoho vhodnějšího a oddanějšího, než je Jan Očko.

Ten je do uvolněné funkce uveden 16. října 1364 v katedrále sv. Víta – na místě, kde kdysi začínal jako kanovník.

Správcem království

Oba přátelé dosahují toho, co potřebují. Jan Očko získává vytouženou funkci, panovník zase posiluje vliv svého věrného průvodce. S Janem ho spojují společné názory na politiku i řízení země, a tak spolu nevedou spory, ale postupují ve shodě.

Jan Očko činí různá drobná i zásadnější rozhodnutí, která zvyšují císařův vliv. Jedná se například o zavedení svátku sv. Zikmunda, což vzhledem k politické situaci znamená podporu Karlova vlivu v Burgundsku, v němž byl onen Zikmund na počátku 6. století králem.

Za věrné služby Karel IV. jmenuje Jana Očka v roce 1368 dokonce správcem království a poručníkem svého nezletilého syna a následníka trůnu Václava.

Kardinálem na důchod

Jan Očko může být na sklonku svého života spokojen. Dosáhl všeho, o čem vždy snil. Přesto ho ještě jeden postup v církevní hierarchii čeká. V roce 1378 Karel IV. prosadí u papeže jeho jmenování kardinálem.

Arcibiskupský úřad od té chvíle zastává Janův synovec Jan z Jenštejna (asi 1350–1400). Pro Jana Očka to sice znamená odchod z nejvyšší politiky, ale na důchod už mu osud stejně nevyměřuje příliš času.

Druhý pražský arcibiskup umírá 14. ledna 1380. I po smrti zůstává nablízku svému příteli Karlovi IV. Oba jsou totiž pohřbeni jen pár kroků od sebe v katedrále sv. Víta.

Foto:: wikipedia.org, historic-uk.com, kpmk.eu, flickr.com