Pacienti v horké minerální vodě vysedávají klidně i deset hodin. V důsledku těchto „koupacích orgií“ jim bolestivě popraská kůže, což je ale v pořádku. Podle lékařů se právě těmito ošklivými ranami odplaví z těla všechny nemoci…

Teplice a Karlovy Vary patří k nejstarším lázním u nás. K oběma místům se vážou pověsti, v nichž hrají důležitou roli zvířata.

Zatímco k objevu teplických minerálních pramenů měla roku 762 vydatně přispět prasata, na ty karlovarské narazila v polovině 14. století družina Karla IV. (1316–1378) při pronásledování jelena.

Ve skutečnosti znali teplé prameny v Teplicích už Keltové a Římané, jak vysvětluje současná historička Jitka Budínská:

„V roce 1879 byly v hlavním teplickém pramenu v Pravřídle nalezeny kromě jiných předmětů také římské a keltské mince, které pocházejí přibližně z třetího až prvního století před naším letopočtem“.

„Organizovaně“ se pak místní termální voda začíná využívat ve druhé polovině 12. století díky české královně Juditě Durynské (asi 1135–po r. 1174), která zde v roce 1154 zakládá benediktinský klášter se špitálem.

Patří mezi nejlepší!

Počátky Karlových Varů opravdu spadají do poloviny 14. století, ovšem za jakých okolností byly zdejší horké prameny objeveny, zůstává nejasné.

Každopádně Karel IV. na nich zakládá Horké Lázně, které brzy přejmenuje na Karlovy Vary, a v roce 1370 povýší vzkvétající osadu na město.

„Sám si sem údajně jezdil léčit své četnými úrazy poničené tělo k teplému prameni (64 °C), který dnes nese jeho jméno,“ vypráví současný spisovatel Ivan Kazimour.

Věhlas Karlových Varů pomalu roste, a to i díky Bohuslavovi Hasištejnskému z Lobkovic (asi 1461–1510).

Významný humanista a cestovatel napíše kolem roku 1500 Ódu na vřídlo, latinskou oslavnou báseň na tamní termální prameny, která je později přeložena do několika jazyků.

Teplicím pak „reklamu“ udělá slavný švýcarský lékař Paracelsus (1493/1494–1541), když je zařadí mezi deset nejznámějších lázní v Evropě! V žádném případě nepřehání.

Na počátku novověku se nejen Teplice, ale i Karlovy Vary směle mohou rovnat se zahraniční konkurencí a v některých směrech ji dokonce předčí.

V době, kdy se například pacienti v rakouském Badenu koupou v bazénech pod širým nebem, na severu i západě Čech už fungují první lázeňské domy.

Čím víc tím líp?

Právě koupele jsou řadu let základem lázeňské léčby. Paracelsus doporučuje, že by měly být „tak horké, jak jen lze vydržet“! Pacienti ve vodě vysedávají klidně i půl dne a dlouhou chvíli si krátí poslechem hudby a hodováním.

Když konečně vylezou, celé tělo mají poseté bolestivými prasklinami. A to je dobře, protože skrze ně se podle tehdejší medicíny odplavují z organismu choroboplodné zárodky. V průběhu 16. století tato drastická „léčebná“ metoda vymizí.

Je to kvůli šíření nejrůznějších infekčních nemocí a současně sílí hlasy lékařů, že by se měla minerální voda vedle koupelí i pít. Velkým propagátorem pitných kúr je například Václav Payer z Lokte (1488–1537).

„Božské karlovarské zřídlo si nezadá s žádným z italských zřídel!“ zdůrazňuje ve svém Pojednání o Karlových Varech z roku 1522. I jeho poznatky pro změnu strhnou vlnu „pijících orgií“.

Někteří pacienti se řídí heslem čím víc tím líp a během dne klidně vypijí i pět šest litrů minerální vody. A když si navrch přidají ještě koupel, přivodí si nepříjemné zdravotní problémy.

„Když pijeme, tak se nekoupeme, a když se koupeme, tak nepijeme!“ snaží se toto „šílenství“ regulovat lékaři.