Je to krajina jako z pohádky, ale nejde o filmové kulisy. Tradiční lidové stavby z Valašska v Rožnově pod Radhoštěm znovu ožívají přesně tak, jak si to zakladatelé zdejšího skanzenu před 100 lety přáli.
Lidové valašské stavby byly vždy praktické, ale současně představovaly pastvu pro oči. Proto ani není divu, že to jsou výtvarníci, kdo si jako první uvědomí, že tahle krása by se měla zachovat pro další generace.
Bratři Alois (1870–1944) a Bohumír (1866–1933) Jaroňkovi v Rožnově pod Radhoštěm původně provozují Umělecko-výtvarné dílny, kde využívají lidové tradice při výrobě hraček, porcelánu, gobelínů a dalších předmětů.
Když se pak v roce 1911 zaslouží o založení Valašského muzejního a národopisného spolku, položí tak základy k něčemu, co přetrvá desetiletí. Spolek totiž přichází s myšlenkou zachovat tradiční lidové stavby z regionu a soustředit je na jednom místě.
Vždyť moderní doba leckteré vzácné architektonické památky necitlivě opravuje, přetváří v umělé napodobeniny, nebo rovnou bourá…
Tradice tu žijí už 100 let
Jenže kde vzít na tak náročnou akci prostředky?
Naštěstí, když návrhy Bohumíra Jaroňka na uspořádání valašského skanzenu spatří následník trůnu František Ferdinand d´Este (1863–1914), přispěje štědrou částkou 8000 korun, a umožní tak zakoupení prvního exponátu budoucího Valašského muzea v přírodě.
Chátrající radnice na rožnovském náměstí mění umíxtění a stává se základem budoucího areálu. Když je pak skanzen na začátku července 1925 slavnostně otevřen, koná se v jeho prostorách rovnou první valašský folklorní festival, nazvaný Valašský rok.
Expozice je ovšem v té době ještě velice skromná. Kromě rožnovské radnice ji tvoří už jen roubený měšťanský Billův dům z poloviny 18. století, který také stával na náměstí v Rožnově. Zakladatelé skanzenu už ale mají o budoucnosti svého projektu jasno.
„Nechceme mrtvé skladiště budov a předmětů, ale živé muzeum, v němž tradice valašské minulosti, svéráz plemene a bydliště lidu jsou udržovány při životě,“ prohlašuje Bohumír Jaroněk.
Podrobné svědectví o životě
Od chvíle, kdy mezi valašské lidové stavby zavítali první návštěvníci, uplynulo už téměř celé století. Skanzen se za tu dobu výrazně rozrostl. Dnes ho tvoří tři rozsáhlé expozice. Té nejstarší se říká Dřevěné městečko.
Kromě dvou prvních staveb ji tvoří i další domy, některé přenesené z původních stanovišť, jiné věrně vytvořené podle původních projektů. Před příchozími se zde otevírá život v malém městě – přesně takový, jaký byl v polovině 19. století.
Mnohem rozsáhlejší je část muzea, nazvaná Valašská dědina, která návštěvníky provede naopak venkovem.
Historických skutečností se drží nejen uspořádání zemědělských dvorů a řemeslných dílen, ale i expozice v interiérech, které zachovávají originální podobu z historie konkrétních valašských rodin. A už zbývá jen poslední část skanzenu – Mlýnská dolina.
Ta se od roku 1983 věnuje především technickým objektům, které jsou stále v provozu, a tak tu lze na vlastní oči vidět, jak pracuje vodní mlýn, pila, hamr či valcha.
Vozovna přenesená z Ostravice pak nabízí staré dopravní prostředky a zemědělskou techniku z přelomu 19. a 20. století.
Ještě než přijeli turisté
Části Valašského muzea v přírodě už brzy nebudou jen tři, ale čtyři. Připravuje se totiž rozšíření areálu o nové prostory, které ponesou název Kolibiska.
Kompletně zpřístupněna mají být sice až v roce 2027, ale už nyní je možné si prohlédnout první stavby, tedy hájovnu a chlévy, pocházející z Nového Hrozenkova a Bylnice.
Kolibiska představí horskou krajinu v dobách, kdy v ní sídlili bačové, dřevorubci, milířníci a pasekáři, tedy dávno předtím, než krásu zdejšího regionu objevili turisté.
Foto: Národní muzeum v přírodě
