Zimní krajinou, pokrytou závějemi sněhu, uhání kočár. Vozka práská bičem do koní, kteří letí jako o závod, a přesto dáma uvnitř vozu stále není spokojená. Baronka Maxmiliána Alsterlová z Astfeldu má na spěch a nervózně popohání kočího. Prosí, vyhrožuje. Kvap se jí stane ale tentokrát osudným…

Pražský okruh zrovna nepatří mezi oblíbené dopravní tepny řidičů.

Možná jste i vy někdy v minulosti ve snaze objet zdejší kolony sjeli na exitu na Jesenici a Jílové u Prahy a při cestě po silnici 603 ve směru na Horní Jirčany spatřili kamenný obelisk, který se tu vypíná na okraji pole po pravé straně.

Pokud ano, právě jste minuli nejstarší pomník, připomínající dopravní nehodu na českém území a možná i ve světě…

Zběsilý cval

22. prosince 1706 právě na tomto místě, kudy vedla dřívější císařská cesta z Prahy na Benešov, vyhasl život baronky Maxmiliány Alsterlové z Astfeldu (*1640), choti královského písaře a pražského purkrabího Františka Mikuláše (1652–1719).

Podle jedné pověsti paní baronka pospíchala z Vídně do Prahy na ples, podle jiné na vánoční svátky na panství svého manžela. Nakvap měla ale určitě. Kočímu údajně vyhrožovala, že když přijede pozdě, bude zbičován. Nebohý muž se snažil, ale stejně nestíhal.

Navíc u Jirčan jeho koně vyplašily kostelní zvony, které zrovna ohlašovaly pravé poledne. Zvířata se pustila do zběsilého cvalu, při němž se uvolnilo jedno kolo vozu, ten se stal neovladatelným a převrátil se.

Nebohou baronku, která z něj snad při nehodě vypadla, rozdrtil kočár svou vahou. Ostatně celý incident celkem věrně zachycuje rytina na jedné desce, umístěné na podstavci barokního památníku.

Symboly zmaru

Ten už v roce 1707 nechal vztyčit zdrcený manžel, svobodný pán Alsterl z Astfeldu, společně se synem nebožky Maxmiliánem a s jejím zetěm Janem Josefem Löwem z Erlsfeldu (1673–1713).

Rodové erby těchto mužů také kdysi zdobily tříboký podstavec zhruba sedmimetrového památníku, který má tvar jehlanu a je zakončen kamennou koulí s kovovým křížem na vrcholu.

Hornina, z níž je dílo vyrobeno, však snadno zvětrává, a tak po dávných erbech již dnes není ani stopy. Naopak jsou ale na podstavci stále patrné motivy lebek se zkříženými hnáty, které tu vystupují jako symboly smrti, zmaru a také pomíjivosti lidského života.

Věnován tragédii

Právě kvůli nekvalitnímu materiálu, z něhož je pomník vyroben, bylo v minulosti třeba ho často opravovat. Jednu ze zásadních úprav nechal v roce 1840 provést dokonce tehdejší pražský arcibiskup Alois Josef Schrenk (1802–1849).

I díky němu se tak tato netradiční připomínka na dávnou tragédii, která je dnes vedená jako nemovitá kulturní památka České republiky, dochovala do současnosti.

Pozoruhodné je na ní také fakt, že je věnována tragédii, v dřívějších dobách totiž lidé spíše budovali pomníky v místech, kde jim osud přál, kde nějakému neštěstí naopak unikli, a vzdávali tak dík bohu za svoji záchranu.

Foto: wikimedia.org, meisterdrucke.com