Zapřít se nohama, oběma rukama vší silou napnout tětivu, vložit krátký ostrý šíp do žlábku, zamířit a stisknout spoušť. Žádná nepřátelská zbroj ani štít nemůže této ďábelské zbrani odolat.

Jak starým vynálezem je luk, na tom se historikové stále neshodnou. Podle některých se používá už v období paleolitu, jiní jsou přesvědčeni, že není starší než 20 000 let.

Vylepšená verze luku, zvaná kuše, je na tom ohledně konkrétních informací podstatně lépe. O kuši se ve svém díle Umění války zmiňuje poprvé v 5. století před naším letopočtem čínský vojevůdce Sun-c´ (554–496 př. n. l.).

A jen o století mladší je první archeologický nález kuše z čínské provincie Chu-pej.

Probije vše

Patent na kuši, tedy výrazně modernější verzi luku s neporovnatelnou průraznou silou, si ale Číňané přece jen přivlastnit nemohou. Nezávisle na nich totiž v tomto oboru bádají i Řekové, jejichž zbraň pochází rovněž z 5. století př. n. l.

Jen ji tehdy berou spíše jako nepraktickou zajímavost, protože uprostřed boje se lučištníkovi příliš nehodí zdlouhavé a fyzicky náročné nabíjení těžké a neskladné zbraně. Vývoj v Řecku tak přeje inovacím. Kolem roku 150 př. n. l.

se z původní kuše rodí balista, větší stroj k vrhání nejen šípových střel, ale i kamenných projektilů.

„Jestliže je dobře seřízena podle pravidel mechaniky a je obsluhována zkušenou obsluhou, probije vše, co zasáhne,“ pochvaluje si pak balistu o pár století později římský spisovatel Flavius Renatus (4. století n. l.) ve své knize Nárys vojenského umění.

Není na křesťany

V průběhu dalších staletí kuše stále patří do výzbroje. „Kuše je barbarský druh luku.

Střely se neodrážejí od svého cíle, ale prorazí štít a těžký železný pancíř a pokračují ve své dráze, tak mohutná a nezadržitelná je prudkost těchto střel,“ líčí účinnost kuše byzantská princezna Anna Komnenovna (1083–1154) ve svém díle Alexias, popisujícím první křížovou výpravu.

Nezapomene se ani zmínit, že šíp z kuše dokáže prorazit i bronzovou sochu nebo hradby. Kuše se brzy stává předmětem etických sporů.

Druhý lateránský koncil v roce 1139 dokonce prohlašuje kuši neboli samostříl za ďábelskou zbraň, a její používání je tak oficiálně zakázáno křesťanům v boji proti jiným křesťanům. Pro křížové výpravy k decimování Arabů a heretiků je ovšem dobrá dost…

Záleží na materiálu

Kuše svou účinností předčí i takzvané dlouhé luky a je schopna na dálku zneškodnit rytíře v kroužkové zbroji. Za účinnost se ale stále platí neskladností, váhou a malou rychlostí palby.

„Lučištník střílí třikrát rychleji než janovský vycvičený střelec z kuše,“ podotýká florentský kronikář Giovanni Villani (asi 1280–1348).

A když se v průběhu 15. století začínají uplatňovat palné zbraně, zdá se, že kuše je v moderní době odsouzena k zapomnění.

Až ve druhé polovině 20. století díky vývoji nových materiálů dokáže kuše překonat své nevýhody a promění se v lehkou a smrtelně nebezpečnou zbraň, která se vrací do výzbroje mnoha armád světa.

 Foto: Wikimedia.org, meisterdrucke.com